Hrabalovo zápěstí v Bystřici u Benešova

Tady v Bystřici u Benešova to bude. V městečku, kde jsem nikdy nebyl, kde jsem nikdy nespal. – Co tam bude? Smrt. Naplánovaný konec mladého života mladého výpravčího, který měl ideu, že si koupí lístek naslepo, tam, kam se kasírka v pokladně poprvé podívá, jenže ta slečna, která myslela, že s ní mladý sebevrah jen tak koketuje, říkala, že ona přece na lístky pořád hledí a zná jejich místa i poslepu. Tak jí musel ten adept sebevraždy říct: Sedmý sloupec sedmý řádek zprava doleva – a slečna vytáhla jízdenku, to byly takové ty kartonové obdélníčky, do Bystřice u Benešova.

Tak začíná Hrabalova „existenciální povídka“ Kain, povídka, kterou se de facto rodí Bohumil Hrabal jako spisovatel se svým nezaměnitelným stylem, jazykem a viděním, přičemž ten zrod se děje porodem přes bránu smrti, před níž se ale, než jí nakonec projde, těsně zastaví. Tou bránou měla být Bystřice u Benešova, bystřický hotel, kam pak opravdu přijel mladý existencialista provést ten „koncert smrti“, který však naštěstí nedokoná, neboť těsně před posledním metrem do temnoty ho kdosi z ní vytáhne, doktor Gall ho v benešovské nemocnici „napumpuje krví tří dárců“ a pošle znovu do jeho železniční stanice, aby tam vykonal, co ještě vykonat má. To je v té povídce. V reálném životě se mladý Hrabal skutečně pokusil o sebevraždu a opravdu to bylo v té Bystřici, která v tom byla přitom nevinně.

Povídku napsal v roce 1949, bylo mu už pětatřicet, psal ji pod vlivem Camusova Cizince a úvah o „přirozenosti suicidia“, a jak napsal: „V mračnu, nic jiného než touha psát, pak nic jiného než psací stroj…“ Deset let pak ten text ležel, potom se k němu vrátil, když psal Ostře sledované vlaky, kde k té sebevraždě přibude důvod, milostné selhání, které v tom Kainovi ještě diskrétně chybí. Tady se prostě chystá tu věc provést „bez důvodu“ na nějakém libovolné místě – a tím se stane Bystřice u Benešova.

Já jsem ovšem v úmyslu nic suicidiálního neměl ani náhodou, já jsem do Bystřice jel vědomě, ve stavu víceméně vyrovnaném, rovněž ale od Benešova. Z elkola jsem slezl před bystřickým nádražím, které je v žalostném stavu, přitom by mohlo být krásné. Ve stylu jinak velmi netypickém, modernistickém, takže kdysi vypadalo jako taková malá pěkná fabrička ozdobená květy, kterou postavili na té slavné trati těsně před první válkou. Mohli odsud salutovat ještě Františku Ferdinandovi d’Este, když jezdil na Konopiště, pak tudy projel v prosinci 1918 Masaryk vracející se do vlasti, no a v některém z válečných roků tady inkognito vystoupil Bohumil Hrabal ve stavu, který pak popsal v Kainovi: „Dvě břitvy jsem svíral v kapse a docela vedle nich leželo pohlaví. Seděl jsem a v ruce jsem sledoval pohyb vlaku. Nejraději bych byl vedle strojvedoucího, přikládal do pece, projel návěstidly a zastavil až v Bystřici. Otrávila mne pouze jediná myšlenka. Zda je tam koupelna? Na nic jsem pak nemyslel.“

Koupelna tam byla. Objednal si pokoj, zaplatil „tlustému nájemci“, vešel do pokoje, svlékl se, chvíli ležel, pak vstal a vešel do koupelny, kde předtím nechal ohřát vodu… břitvy s sebou.

Hrabalovi zbyly po cestě do Bystřice drobné jizvy na zápěstí. Kamarád Tomáš Mazal, který s Hrabalem prožil poslední roky a byl jeho dobrým andělem a průvodcem až do té skutečné smrti, se s Hrabalem jel v roce 1994 do Bystřice podívat, zastavili před nádražím a Hrabal mávnul rukou směrem k hospodské budově, která omšele stojí opodál, ale dávno už tam hospoda není, a řekl: To bylo tam. A ukázal na zápěstí. Původ těch už jen málo zřetelných jizviček je zobrazen v asi nejdrsnější scéně české nové vlny, v Menzelových Ostře sledovaných vlacích, drsné tak, že jsou lidé, kteří při ní zavírají oči: je zajímavé, že tuhle scénu, která, myslím, odkazuje na Buñuelova Andaluského psa, natočil tak mírný člověk, jako byl Jiří Menzel… „Zakytoval jsem nůž břitvy do stupadla a druhý jsem položil vedle. (…) Rychle jsem vysvléknul koupací plášť a vstoupil do horké vody. Bez rozmyšlení jsem vzal břitvu a prudkým trhnutím jsem započal koncert smrti.“

Ta budova, na kterou Hrabal ukázal, ovšem nejspíš nebyla tím místem činu. Tomáš Mazal zjistil, že se tam už za války neubytovávalo, že mladý Hrabal musel jít dál do města a s velkou pravděpodobností přišel do hostince U Hlaváčků, kde opravdu měli v prvním patře pokoje pro hosty a koupelnu přes chodbu. Nádraží je do města, budeme-li tak Bystřici říkat, asi kilometr. Hrabalův Kain možná spěchal a asi se moc kolem nerozhlížel, proto mu mohlo místo, které mu náhoda přinesla, splynout, město to bylo a je spíš nenápadné, tehdy na hlavní silnici z Tábora na Benešov, z jedné strany velké rybníky, z druhé se kraj začíná zvedat k Neveklovu, tam tehdy bylo cvičiště SS, ale do Bystřice se jezdit mohlo. Těžko asi mohl tehdy věnovat pozornost památníku obětem první (a druhé) války, zajímavé budově v poněkud mussoliniovském stylu, jak se tehdy takové věci stavěly: stála od roku 1932 s nápisy Osvěta a Humanita, bůhví, nebyly-li tehdy zakryté. Teď je to pěkně opravené, je tam knihovna a z druhé strany asi hasičárna. Ach, to jistě sebevraha zajímalo, osvěta a humanita.

Tak došel k Hlaváčkům, pěkné poctivé hospodě, která se od té doby naštěstí příliš nezměnila, tedy v tom základním. Já k ní dojel, vešel dovnitř a požádal mladého muže, který stál za pípou, zda si mohu nabít kolo. Ochotně mi vyhověl, ukázal mi zástrčku, já se posadil, pak jsem si objednal španělský ptáček. Hrabalův Kain se o jídle nezmiňuje, požádá jen o ohřátí vody a pak, aby ho nikdo nerušil, že dlouho cestoval. Mladý muž mi přinesl pivo a, jako by to bylo jasné, řekl: Chcete se podívat do toho pokoje? Ta koupelna je hned naproti. – Já řekl: Moc rád, děkuji.

Dali jsme se do řeči: Ano, pana Mazala znám a taky tady byl pan Miloš Doležal, který natáčel něco pro rozhlas. Ale zas tak známé to asi není. Ono přece jenom: sebevražda, která vlastně ani neproběhla… – Ano, řekl jsem, ale kdyby proběhla, tak by zase nikdo nevěděl, že v Bystřici zemřel největší český spisovatel dvacátého století. Tím se teprve musel stát – ale otázka je, jestli by se jím stal, kdyby se o tu sebevraždu nepokusil. Třeba tím, že si u vás v koupelně otevřel žíly, a přežil to, se mu otevřely síly inspirace, ten nepřetržitý proud krásy a hrůzy, která se z něj už nikdy nepřestala řinout… To jsem tedy v té hospodě takhle neřekl, ale myslím, že to nebylo ani nutné.

Mezitím mi mladý muž přinesl výborného ptáčka a já se mu věnoval, zatímco on mi vyprávěl, že hospoda patří rodině Hlaváčků už od konce devatenáctého století, že on je asi pátá generace a že ji měli i za komunismu, kdy tady dědovi a tátovi dovolili dělat vedoucí, vyhlášená byla i jejich zmrzlina, na kterou se jezdilo až z Prahy. A byl to právě ten děda, který pana Hrabala zachránil, vytáhl ho z vany, obvázal mu ruce a zavolal záchranku. Jenže on samozřejmě nevěděl, že je to pan Hrabal, vlastně vůbec nevěděl, kdo to je, jen věděl, že byl od dráhy. No a teprve když vyšly Ostře sledované vlaky a potom pan Menzel natočil ten film, kde se Václav Neckář, tedy výpravčí Hrma, pokusí v hotelu o sebevraždu, tak se jim to spojilo, a od té doby se tedy v jejich rodině vědělo, že si tady pan spisovatel Hrabal podřezal žíly. Jenže zase to asi těžko mohli někde veřejně hlásat a ani jemu to raději nepřipomínali, ani vlastně nebylo jak. Potvrdil jim to až pan Mazal, ale to už pan Hrabal byl po smrti. Chutnalo vám? Tak jestli chcete, já vás tam vezmu.

Tak jsem ještě jednou pochválil výborného ptáčka a šel si prohlédnout ten pokoj, kde se mladý Bogan ubytoval a kde si nejdřív lehl do postele a pak šel do koupelny, která tam dosud je, i když ta už vypadá jinak. A bylo to, jako když nahlížíte do nějaké dávné opuštěné svatyně, na místo, kde prolil krev váš osobní světec, který sem jako mladík musel vystoupat, aby se zde obětoval nějakému božstvu, které ho zase vrátilo do života. Tak jsem na to hleděl a pak se zeptal toho mladého muže, jestli ten pokoj pronajímají. On řekl, že ano.