Modrá krev. Zažíváme v Česku návrat k aristokracii?

Na podzim zemřela královna Alžběta II. a její úmrtí připomnělo, že i našinec k monarchii či aristokracii vzhlíží s obdivem. Před dvěma týdny skončil v úřadě prezident Miloš Zeman, jehož éra přinesla u tábora, jenž s jeho pojetím úřadu nesouhlasil, zvýšený zájem o aristokracii a monarchii coby řešení mizerie přímé prezidentské volby. A čerstvě skončila třetí řada seriálu České televize Modrá krev, jenž mapuje nynější osudy tuzemských aristokratických rodů. Šlechta a postoj tuzemské společnosti k ní je tedy dlouhodobě ve vzduchu, třebaže je to téma luxusní, které nikoho přímo nepálí.

O tom, jaký vztah k české šlechtě chováme, debatují v Salonu hrabě a místopředseda Senátu Tomáš Czernin, baronesa a radní Kutné Hory Kateřina Daczická, režisérka zmíněného seriálu Alena Činčerová, právník a ředitel Českého královského institutu Zdeněk Prázdný a monarchista a emeritní předseda politické strany Koruna Česká Václav Srb.

Zažíváme návrat k české aristokracii?

Srb: Musím konstatovat, že přímá volba je naprostá hrůza. Je to jedna z mála věcí, v kterých souhlasím s inženýrem Klausem – nemělo se to stát. Protože její schválení byl ústupek pseudomonarchistické ideji, podle níž prezident rozhoduje o všem. Jenže nerozhoduje. A jestli kandidát v kampani slibuje, že o něčem bude rozhodovat, tak lže. Protože on nebude řešit mezinárodní politiku, nebude řešit daně ani sociální politiku. Přesto pořád věříme na krále Ječmínka, kterého jsme se přitom zbavili nemoudrostí předků v roce 1918 – přesto do prezidentských kandidátů si tyto modely projektujeme. Zároveň musím říct, a možná vás to od monarchisty překvapí, že ať byl bývalý prezident, jaký byl, sluší se mu po odchodu poděkovat.

Činčerová: Promiňte, ale já jsem z těch, kteří nemají pocit, že je důvod děkovat. Vždyť prezident Zeman rozeštval společnost, úplně ji rozdělil a nastolil diktaturu buranství. Oprášil všecko to, co tady zaseli komunisti, všecek ten hnůj na botách se snažil vrátit.

Daczická: Když se u nás volí největší Čech, vždycky vyhraje Karel IV., za jehož vlády se vládlo z českého trůnu. Jestliže tedy jsme s to setrvale vnímat jako největšího Čecha Karla IV., tak jak je možné, že dovolíme na českém trůnu někoho takového, jako byl pan Zeman? Pro mě bylo jeho prezidentství dehonestací českého trůnu.

Prázdný: Jako zakladatel a statutární ředitel Českého královského institutu, který má za úkol nepoliticky propagovat monarchii a dělat jí osvětu, aby lidé byli řádně informováni, co to monarchie je a jaké možnosti by nám přinášela, musím říct, že chovám víru, že jednou moudrost tohoto národa bude taková, že si řekne: Nechci přímou volbu. Přímá volba je sice hezká iluze, kdy máme pocit, že díky ní povyšujeme demokracii až na samý strop, ale v zásadě dobrá není, protože nahrává populismu. Chci morální autoritu a chci mít kontinuitu s dřívějšími epochami – podívejte se, za dobu republiky jsme měli třináct prezidentů, za stejnou dobu bychom měli tři panovníky, respektive teď by s největší pravděpodobností vládl ten třetí. Jenže máme republiku. Náš institut nechce být destruktivní, jen tvrdíme, že známe lepší uspořádání státu, než jaké v současnosti máme, a že o jeho možnostech máme mluvit.

To jsme hned zkraje zahnuli jinam – k prezidentství a monarchii. Ale raději bych se bavil o české aristokracii.

Prázdný: Pokud jde o aristokracii, hned zkraje přiznávám, že panu Czerninovi závidím, protože on zná své předky do roku 1158, kdežto já znám maximálně babičku své babičky. Také proto vnímám aristokracii jako určitou řekněme morální autoritu ve společnosti – je to část populace, která pro tuhle zemi něco udělala, a třebaže aristokracie někdy bývá hanebně nazývána jako německá nebo cizácká, ona je evropská. Přesněji naše, ale s přesahem ven. Díky ní si můžeme uvědomit, že i naše země vypadala jinak, že k ní chvíli patřila Lužice, Rakousy, že kdysi byla od Jadranu po Balt a že naše aristokracie se v těchto hranicích pohybovala. Či obráceně: proč na aristokracii nezapomínat? Díky tomu, že nebyla zakotvena pouze v Čechách a na Moravě, případně ve Slezsku, jsme byli posunuti do té části Evropy, kam chceme patřit a jejíž hodnoty chceme vyznávat. Právě díky aristokracii máme dnes postavení, jaké v Evropě máme – to jsou pořád pozůstatky její práce.

Czernin: Ještě bych se vrátil k přímé volbě prezidenta. Sice žijeme v parlamentní demokracii, to je fakt, ale přímou volbou byla ohrožena, protože přímo volený prezident, přinejmenším v Zemanově případě, se ji snažil proměnit v prezidentský systém. Zeman se domníval, že když je přímo volený a má mandát od tolika občanů, že má nárok na širší pravomoci, přitom ale zůstal běžným občanem, akorát měl být na určenou dobu reprezentantem. Toto si Zeman neuvědomil nebo nechtěl uvědomit. Ale není v tom sám, když se podívám na všechny ty naše prezidenty, tak bych řekl: začalo to špatně tím, že se Masaryk nastěhoval na Hrad a do Lán, že se nechal fotit na koni, zkrátka že si hrál na monarchu a chtěl ho nahradit. Porovnejme si svůj vztah k prezidentům s jinými zeměmi, třeba se Švýcarskem, kde je prezident v úřadu dva roky a běžný občan nezná jeho jméno. Nebo rakouský prezident: ať je, jaký je, a není to můj oblíbenec, zvyšuje svoji popularitu tím, že jezdí tramvají.

Celý Salon si můžete přečíst již nyní na ECHOPRIME nebo od středečních 18.00 v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.