S tátou není snadné mluvit. Česko je pro mě cizí zemí, říká Lila Schwarzenbergová

O FILMU MŮJ OTEC, KNÍŽE

S tátou není snadné mluvit. Česko je pro mě cizí zemí, říká Lila Schwarzenbergová
Karel Schwarzenberg a Lila Schwarzenbergová. Foto: archiv Lily Schwarzenbergové
6
Domov
Jakub Fujáček
Sdílet:

Dokument Můj otec, kníže není pouhý portrét jedné z významných postav české polistopadové politiky, prvního kancléře prezidenta Václava Havla a pozdějšího ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberga. Pohledem jeho dcery, režisérky a scenáristky Lily Schwarzenbergové, vypráví především o složitém vztahu mezi otcem a dcerou a komplikovaném dospívání uvnitř tradiční aristokratické rodiny.

Lila se spolurežisérem Lukasem Sturmem v rozhovoru vypráví o klikaté cestě, která vedla od prvních záběrů natočených před několika lety až po premiéru filmu na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech (v roce 2022). A také o tom, co se za peníze nedá koupit.

Když jsem film viděl, musím říct, že to na mě působilo jako určitý druh terapie. Cesta, jak se vypořádat s minulostí. Cítila jste to tak i vy?

Ano i ne. Nebyl to původní záměr. Ale když jsme se pak dívali na ty záběry, tak nejzajímavější části byly ty, kde probíhal rozhovor mezi mnou a tátou. Chce to čas, abyste poznali vlastní rodiče. Někdy to kamera udělá jednodušší a někdy zase ne. Jakákoli hluboká konverzace má takový výsledek, nebo mi to tak aspoň připadá.

Na konci filmu ale říkáte, že jste díky natáčení otce lépe nepoznala, mám pravdu?

Samozřejmě. Od té doby, co jsem film dokončila, ale utekl také nějaký čas. Teď bych řekla, že ho znám určitě lépe, protože jsme spolu strávili během natáčení spoustu času, ale náš vztah se v tomto ohledu nezměnil. Stále s ním není snadné mluvit.

Lila Schwarzenbergová (1968). Celým jménem Anna Carolina Antoinette Elisabeth Theresia Olga Adelheid Maria Schwarzenberg. Narozena ve Vídni jako druhé dítě Karla a Theresy Schwarzenbergových. Dlouhá léta pobývala ve Spojených státech amerických.

Jaký jste měla vy jako dítě vztah k Česku?

Je to složité. Jako děti jsme se česky neučili. Ptala jsem se táty proč. Odpověděl, že nevěřil, že bychom se někdy mohli vrátit zpátky, a že nás nechtěl zatěžovat svou vlastní historií. Myslel si, že je to ztracené, a nechtěl na nás přenášet ten stesk. Pamatuji si svou první návštěvu Česka po sametové revoluci v roce 1989. Připadalo mi jako cizí země. Věděla jsem sice, že se tam odehrála celá rodinná historie, ale protože jsem nemluvila česky a neměla odtamtud žádné dětské vzpomínky, stále mi to připadalo jako cizí země. Nemám to spojení takové jako můj bratr, který se tam stará o majetek a navíc umí dobře česky. Ale cítím tu historii. Když tam přijede rodina, vidím, jak jsou spokojeni a jak tam mého tátu milují. Znám tam nějaké lidi, ale když nemluvíte česky, tak je podle mě opravdu složité vytvořit si vazbu. Myslím, že je to překrásná země. Miluju Prahu, ráda tam trávím čas, ale Česko pro mě zůstává cizí zemí. Česky umím pouze pár slov. Zkoušela jsem se naučit, ale nepodařilo se mi to.

Smím se zeptat, jak se váš otec tvářil, když jste mu řekla, že se provdáte za někoho mimo aristokracii? Ptám se samozřejmě na svatbu s Peterem Morganem, dnes už slavným britským scenáristou (Královna, Rivalové, Koruna), s nímž máte pět dětí.

Když jsem se za Petera provdala, tak ještě slavný nebyl. Táta se svatby s někým, kdo je z úplně jiných poměrů, obával. A ty obavy také nahlas řekl. Na druhou stranu si nemyslím, že čekal něco jiného, protože žádný z mých předchozích partnerů nebyl aristokrat. Ale ano, měl s tím starosti. Nakonec si, myslím, vytvořil s Peterem velmi dobrý vztah a respektovali se.

Celý rozhovor si můžete přečíst ve speciálu 30 rozhovorů, který je právě v prodeji. Objednat si jej můžete zde.

30 rozhovorů. V tomto samostatném magazínu najdete interview, jež mají časový přesah a reflektují významné společenské, politické a kulturní události domácí i zahraniční. S  Václavem Smilem, americkým profesorem českého původu, hovoříme o nemocné planetě a s americkým generálem ve výslužbě Benem Hodgesem probíráme situaci na ukrajinském bojišti, Jindra TicháJan Faktor, čeští spisovatelé žijící v zahraničí, v Německu, respektive na Novém Zélandě, rekapitulují svou životní pouť i literární tvorbu. Německý sociolog Hartmut Rosa se pozastavuje nad zběsilou rychlostí dnešní doby a jihosúdánský aktivista Franco Majok popisuje realitu nám obtížně představitelnou: vyvádění novodobých otroků zpátky na svobodu. Atd. Speciál si můžete koupit zde.
Sdílet:

Hlavní zprávy

×

Podobné články