Jaromír Kačer – muž, který měl oko

KOMENTÁŘ

Jaromír Kačer – muž, který měl oko
Kameraman Jaromír Kačer. Foto: ceskam.cz
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Základní způsob komunikace se světem je dívat se na něj, dívat se na něj pozorně. Jaromír Kačer to, myslím, věděl, těmito slovy by to ale asi neřekl, nebyl přítelem rádoby vznešených životních velkopravd. Jaromír Kačer se taky dívat uměl, díky tomu dokázal i vidět a viděné zaznamenat.

Být kameramanem se může zdát jako velmi technická profese – všechny ty objektivy, parametry toho či onoho, světla, expozice a bůhvíco dalšího. Jaromír tuhle stránku svojí profese skvěle zvládal, udržoval si přehled o nových technologiích a měl chuť si je vyzkoušet. Neztrácel ale kvůli nim ze zřetele to základní – že jsou jen nástrojem zprostředkování prastarého prožitku, prožitku člověka, který se dívá na svět pozorně a soustředěně. A svět, běžná viditelná realita, se takovému pohledu někdy může otevřít a ukázat, co je za ní. Jaromír Kačer tuhle schopnost vidění měl, nesnažil se ve filmovém obraze zachytit nějakou prvoplánovou hezkost, usiloval o naplnění jiného ideálu. Zemřel v noci na neděli, bylo mu čtyřiašedesát let.

 

Měl jsem to štěstí spolupracovat s ním jako scenárista na vzniku dvou filmů. Když se začínal připravovat první z nich, mluvili jsme o tom, kdo by mohl dělat kameru. Zaznělo jméno Jaromír Kačer. Ten je prý nejlepší, ale filmy netočí moc často. Nejde s ním totiž pracovat, je to strašně těžký. Následovala debata o tom, jestli někdo z přítomných tu strašně těžkou práci s Jaromírem zažil na vlastní kůži, došli jsme k tomu, že ne, a že to tedy zkusíme. Byly asi chvíle, kdy si někteří z nás tohle rychlé rozhodnutí později vyčítali. Netrvaly ale snad moc dlouho a byly rychle zapomenuty. Ano, s Jaromírem to při natáčení nemuselo vždycky být úplně nejjednodušší. Svoje představy prosazoval se zamlklou svéhlavostí. Neslevoval z nich, byť to třeba znamenalo, že věci, mírně řečeno, nepůjdou tak rychle, jak by bylo z provozních důvodů potřeba. Nebyly v tom ale, myslím, nafoukanost a ego, ale potřeba dostát nějakému nároku.

Dělat věci správně, ne aby byla dodržena nějaká rigidní pravidla, ale aby celá ta práce neztratila význam, aby obraz neztratil nějakou svou vnitřní pravdu. Pro takto vnímajícího člověka se z otázky správného nasvícení může stát otázka svým způsobem morální, což jistě nemusí usnadňovat komunikaci (zvlášť pokud toho jeden z komunikujících moc neřekne), ale výsledek pak někdy může stát za to. Jaromír ale taky natočil množství dokumentů, v nichž mu nedělalo problém přizpůsobit se třeba i velmi polním podmínkám a i tak v nich dosáhnout maxima možného (třeba ve snímcích Jany Ševčíkové). Když jsem ho potkal poprvé a probíral s ním scénář, velice rychle jsem pochopil, že tenhle tichý chlapík je velice vnímavý čtenář, schopný rychle pobrat význam a celkový smysl textu a zároveň při jeho rozebírání jít do takové míry detailu, až to může autora trochu frustrovat, protože se tak odhaluje, že nemyslel úplně na všechno. Taky mi ale bylo hned jasné, že s tímhle člověkem chci něco dělat. Jaromír totiž v lidech, kteří s ním pracovali, kolem kamery i jinak, dokázal probudit zaujetí, snad až oddanost, vědomí, že dělat s tímhle člověkem má cenu.

Svět filmu je někdy vnímaný jako svět falše, poháněný vidinou peněz a slávy a bezhlavým hnaním se za nimi. Stačil jeden pohled na Jaromíra Kačera, toho chlapíka, ne zrovna pěstěného zevnějšku, hrdého obyvatele nijak výstavní chalupy ve vesnici na Berounsku, aby člověk pochopil, že sláva a peníze pro něj nepředstavují velkou hodnotu. A ano, s jeho životosprávou by ho do klubu Rychlých šípů asi nevzali. I tak jsem ale párkrát viděl, jak Jaromír svým tichým magnetismem zastínil lidi, kteří třeba projevovali usilovnější snahu zaujmout. Když jsem se dozvěděl o jeho skonu, hledal jsem na webu nějaký záznam s ním, našel jsem osm let starý pětiminutový portrét natočený studenty FAMU. „Vždycky mám nějaký důvod, proč nemůžu dělat to, co bych měl dělat, takhle se promrhávají životy. To jsou moudra, co?“ Myslím, že Jaromír věděl, co by na světě dělat měl, a snažil se to dělat. Zní to jako privilegium a dar, může to ale být i nelehký úděl. Jaromír se ho snažil nést v mezích svých možností co nejlíp a nedělat kolem toho zbytečné řeči. Jeho ticho bude chybět.