Český léčitel Jakub Schikaneder – 100 let od úmrtí
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
LETENKY BUDOU ZDRAŽOVAT
Nová letecká paliva mají šetřit životní prostředí, jsou ale v průměru pětkrát dražší než běžný letecký kerosin. Kvůli povinnému tankování takzvaného udržitelnéh ...
Asi každý evropský národ měl v minulosti umělce, kterému se podařilo dotknout se nějakého citlivého místa na jeho duši. Dotknout se ho nikoli bolestivě a drásavě, ale naopak vlídně a hojivě, a přitom nikoli lacině a podbízivě. V českém malířství byl a je takovým léčitelem Jakub Schikaneder. Včera od jeho smrti uplynulo sto let.
Schikaneder byl umělcem ticha, stmívání, podzimu, západu slunce, stáří a odchodu ze světa. Tedy poloh melancholických, meditativních a duchovně ztišených. Snad žádný jeho obraz není veselý, lehkovážný, natož frivolní. Byla mu naprosto cizí nejen banalita a vulgarita, ale nemaloval ani ženské akty, ani utěšené krajiny, příjemné výjevy ze života a společnosti.
Typickým tématem jsou pohřby, umírání, hřbitovní zdi, tíha let ležící na sehnutých zádech. Smutek prostupuje vším, i světlem svíčky za oknem nebo svitem měsíce nad krajinou. Ale nelze říct, že by byl morbidní či depresivní, nezajímal ho rozklad biologický ani násilné efekty, i když jeho největší obraz, Vražda v domě, znázorňuje spíš než onu vraždu úžas nad tím, že život mladé ženy právě skončil, a to ticho, které se v takové chvíli nad vším rozklene.
Schikaneder byl mistr jemného šerosvitu, optického čarování se světlem ve tmě, rozplývavých barevných tónů a mlžnatých par halících večerní ulice a nároží do tajemných závěsů a oparů. Jeho obrazy navozují pocity blízké halucinaci či snění s otevřenýma očima, stavů na přechodu mezi spánkem a bděním, mezi snem a usínáním. Jsou něžné, jemné, ale nikoli hřejivé a konejšivé či snad povzbudivé. Většinou je v nich obsažena tragika, skutečnost, že život nutně vede k zániku a konci, že sama existence je truchlivá a neúprosná. Ale je v nich přece jen nějaká když ne naděje, pak aspoň smíření, nějaká útěcha, k níž se tak hodí útěšná lázeň tichého šera a vyvanutí.
Schikaneder byl malíř konce evropského malířství, které kladlo důraz právě na tyto spirituální hodnoty umění: to znamená na duchovní souzvuk díla s jeho vnímatelem, tedy divákem. Ještě za jeho života se představa, k čemu malířství je a o co bude usilovat, radikálně proměnila. Moderna, která se drala vpřed, jednoduše škrtla ze svého seznamu všechno, co malíři jako Schikaneder představovali a co uměli. Jeho psychologické, symbolistní a ve výrazu úzkostně předmětné umění během dvaceti třiceti let odsunul nástup divokých tvarů, forem, barev a destrukcí.
Schikaneder ještě zažil nástup expresionismu a kubismu a umíral do časů, kdy, obrazně řečeno, se místo plynových luceren začaly rozsvěcovat neonové reklamy. Od začátku dvacátého století žil i on s pocitem, že jeho svět odchází – a po světová válce pak odešel zcela. Schikaneder umíral nikoli snad zcela zapomenut, ale jako relikt starého světa, který jednou provždy skončil, protože už nerozumí nové době a nemá jí co nabídnout.
Po více než sto letech je to jeden z nejoblíbenějších českých malířů a jeho výstavy zaručeně táhnou davy. Na tu zatím poslední, ve Valdštejnské jízdárně v Praze, přišlo v roce 2012 přes tři sta tisíc návštěvníků. Člověk by mohl mít pocit, že to s tímhle lidem nemusí být tak marné, když ho tak těší ten nesmírně smutný Schikaneder.
Mimochodem, na iVysílání ČT je ke zhlédnutí podařený dokument režiséra Jana Vejnara Schikaneder.
ÚMRTÍ VE VLÁDNOUCÍ RODINĚ
POLICIE NA SLOVENSKU