„Možná jsem moc zpovykaný.“ Rozhovor s Miroslavem Donutilem

Ať už oblíbený, či zatracovaný, Miroslav Donutil nespí na vavřínech. Ani při vzpomínkách na mládí, kdy s brněnským Divadlem Na provázku sjezdil Evropu, ani při vyprávění o zlaté kapličce, kde strávil 23 let a odehrál 600 repríz Sluhy dvou pánů. Nedojímá se sám nad sebou ani při rekapitulaci rolí vojáků z povolání. Snaží se na sobě jako herec pracovat, rozvíjet se, střídat úkoly různých žánrů. Jeho touha bavit lidi se nezapře ani při rozhovorech, tento je však poněkud vážnější. Točí se kolem jeho posledního projektu, třídílné thrillerové minisérie z prostředí současné středoevropské politiky Moloch, která je aktuální právě teď; k vidění bude na jaře 2025 na platformě Canal+.

Jste pro svou profesi nadšen stejně, jako když jste se rozhodl, že se stanete hercem?

V posledním ročníku na gymnáziu se musíte nějak rozhodnout, i když nevíte jak. Pomůže vám pětka z francouzštiny. Propadnete, a tak je jasné, že nemůžete ani na novinařinu, ani na inženýra. Ale než zvládnete podzimní maturitu, můžete zkusit zkoušky na JAMU. A tam vám řeknou, že máte talent, což vám do té doby nedocházelo. A pak začnete studovat vysokou uměleckou školu, kde vás sice naučí technické, zpěvní, pohybové a mluvní základy, ovšem o divadle jako takovém vám všechno řekne až praxe. Jenže pak přijdete do takového divadla, jako je Husa na provázku, kde jsou tři režisérští dravci, Peter Scherhaufer, Zdeněk Pospíšil a Eva Tálská, a ti z vás sedřou kůži. A naučí vás všemu. Ano, pořád ještě mě herectví baví.

Proč říkáte dravci? Proč říkáte sedřou kůži?

Protože po nás chtěli absolutní maximum. Museli jsme umět všechno, tančit, stepovat, zpívat, různě mluvit, měnit charaktery, samozřejmě mluvit cizími jazyky. Hrát na hudební nástroje, zpívat, dělat autorské divadlo. To je asi nejdůležitější: autorství. Nechali nás, herce, o rolích přemýšlet, vstupovat do přípravy, diskutovali s námi, mnohdy i v hádce. Ale vždycky jsme dospěli ke konsenzu, a když ne, mluvili jsme o tom spolu dál, až jsme našli shodu. To je pro mě jako herce klíčový prvek, že se můžu autorsky podílet na stavbě role. Ne každý režisér to respektuje a pamatuji dobře, když to ve velkých kamenných divadlech nebývalo zvykem.

Po nedávné smrti Karla Heřmánka vytvořil jeho syn Karel výborný sestřih ze zásadních rolí, z nichž každá byla úplně jiná, s jinou energií, pohybovým i hlasovým nasazením. Je i tohle dědictví Husy na provázku, kde jste už za studií na JAMU oba hostovali?

To byla výjimečná doba. My jsme nechodili do stejného ročníku, ale de facto od prváku do čtvrťáku tvořila tehdy JAMU jeden homogenní útvar osobností. Bylo to čtyřletí, kdy jsme my, začínající herci, spolu trávili veškerý čas. Však taky když slavil Jiří Bartoška sedmdesátiny, svolal nás Bolek Polívka všechny do jedné řady a sedělo nás tam hned dvanáct: Dáša Havlová-Veškrnová, Olda Navrátil, Svatopluk Skopal, Pavel Zedníček, Jiří Bartoška, Karel Heřmánek, Eliška Balzerová, Jana Švandová, Boleslav Polívka, Pavel Rimský, z jiné generace Vašek Neužil, no a já. Pak Bolek zavolal Ivana Trojana, aby si sedl naproti nám, a říká mu: „Dívej! Tak toto všechno je JAMU! A ty jsi jedinej, kdo je tady z DAMU!“ Když jsem ale pak přišel v roce 1990 na popud režiséra Ivana Rajmonta do Prahy do Národního, bylo z toho pozdvižení: říkalo se nám sklepní herci, co prý chtějí dělat v Národním sklepní divadlo.

Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.

x