Kde se začnou bourat zdi a vysypávat popelnice za účelem hledání vhodných projektilů, vykopávat dveře a zapalovat budovy, končí veškerá sympatie bez ohledu na údajnou kauzu protestujících, píše Martin Weiss.
Foto: Shutterstock
1
Nejdřív odchod otce zakladatele Jiřího Kadeřávka kvůli tomu, že se strana obrátila proti svým původním ideálům. Potom odstranění výrazného Mikuláše Ferjenčíka. ...
Není pochyb o tom, že hlavní příčinou současných nepokojů ve Velké Británii je imigrační politika. Poté, co byla nekontrolovaná imigrace jedním z hnacích sil vítězné strany brexitu. Lidé ji volili kvůli slibům, že „brexit znamená brexit“ a že je potřeba „dovést brexit do konce“ (get brexit done). V roce 2019 dali konzervativcům historickou většinu. Z důvodů, jež se vzpírají pochopení, s ní konzervativci naložili tak, že nechali vystoupat na historickou úroveň imigraci. Takže pokud lze současné protesty označit za protiimigrační, jsou to protesty proti nesplněným slibům politiků.
Praktické, ekonomické důsledky nezřízené imigrace – přeplněné ubytovací kapacity, tlak na veřejnou infrastruktury jako školy a zdravotnictví, neblahé důsledky dostupnosti levné pracovní síly na dlouhodobou produktivitu ekonomiky – jsou násobeny politikou progresivního rasismu, již britský establishment vyznává. Pro tento světový názor je obyvatelstvo jiné než bílé rasy – BAME (Black, Asian and Minority Ethnic), jak zní idiotská oficiální vládní zkratka – preferované.
Je to stav nízkoprahové kulturní války bez ohledu na to, nebo právě proto, že ti, kdo vyhlašují její konec, ji zároveň rozpoutávají. Výmluvnou symboliku poskytl poslední rockový festival v Glastonbury, kde známý umělec Banksy prezentoval coby umělecký objekt typický gumový člun, na jakém připlouvají přes průliv La Manche z Francie budoucí azylanti (z nichž by jediný z nich neměl v normálním světě mít na azyl nárok, protože přijíždějí z Francie, což je bezpečná země). Některým komentátorům přitom neunikla ironie, že Glastonbury je komerční akce, již ochranka chrání před neplatícími návštěvníky daleko přísněji, než je chráněna britská hranice.
Obvinění z toho, čemu začali nespokojení lidé říkat „two-tier policing“ – tedy jiný, měkčí přístup policie k rasově minoritním a levicovým problémům než k pravicovým –, je až směšné označovat za obvinění. Je to prostý fakt. Jeho oficiální logiku jasně podporuje srovnání dvou vystoupení premiéra Keira Starmera: zatímco v roce 2020, v létě Black Lives Matter, ještě jako vůdce opozice zdůraznil, jakou empatii musíme cítit k těžkému údělu BAME lidí, dnes slibuje postihování násilí ve smyslu padni komu padni (mentální amerikanizace zejména mladších Britů vzrušeně prožívajících smrt George Floyda v Minnesotě, jež o britské realitě nevypovídá vůbec nic, by byla na samostatný článek).
Mohu-li nyní být osobní, psát o těchto věcech je pro mě zvláštní v tom, že jsem o nich psal ještě v době, kdy nikoho nezajímaly. Ještě v Lidových novinách jsem měl text o tom, jak někdejší spolupracovník Tonyho Blaira Andrew Neather přiznal, že sice politiku masové migrace zdůvodňovali ekonomickými argumenty, ale jejich dalším, neveřejným motivem bylo „vymáchat konzervativcům nos v diverzitě“, tedy změnit charakter britské společnosti v neprospěch Konzervativní strany. A ovšem v neprospěch části Britů, včetně části vlastních voličů, o nichž Blairovi lidé cynicky soudili, že „stejně nemají kam jít“ (to ještě neexistoval UKIP). Těžké bylo si představit horší akt škodolibosti politiků vůči části vlastního obyvatelstva.
V roce 2014, tedy ještě před migrační vlnou Angely Merkelové, jež přivedla realitu multikulturalismu Čechům do zorného pole, jsem psal, zřejmě nejobsáhleji v českých médiích, o skandálu v britském Rotherhamu. Gangy mužů pákistánského původu tam léta znásilňovaly a nutily k prostituci nezletilé bílé dívky, jejichž počet šel do tisíců. Řada lidí na úřadech a v policii o tom věděla, ale báli se zasáhnout, protože správně tušili, že kdokoli to zkusí, bude obviněn z rasismu.
Takže nejsem vlnou etnického násilí, která v posledních týdnech zachvátila Británii, tak docela překvapen. Zato jsem docela znechucen tím, že se objevují inteligentní lidé v cizině i u nás, kteří mají pro toto násilí, když ho páchají běloši, pochopení.
Zaprvé pro mě tam, kde se začnou bourat zdi a vysypávat popelnice za účelem hledání vhodných projektilů, vykopávat dveře a zapalovat budovy, končí veškerá sympatie bez ohledu na údajnou kauzu protestujících. To je pochopitelné jen v situacích vojenské diktatury a okupace. V zásadě se to u nás nikdy neděje; nedělo se to u nás ani jinde ve středovýchodní Evropě při svrhávání komunistických režimů. Je příznačné, že k nám tyto způsoby poprvé a velmi výjimečně vnesly z ciziny bandy antiglobalizačních aktivistů při zasedání Mezinárodního měnového fondu v Praze v roce 2000.
Každý má tuto citlivost nastavenu jinak. Někomu nějaký ten kravál nevadí. Ten, komu vadí, bude vnímavější vůči nihilistické stránce těch kraválů. Kdo sleduje Británii trochu déle, ví, že tam existuje vrstva lidí, jež, patřičně aktivována, nemá k násilí moc daleko a čas od času ho přímo potřebuje. Takový byl třeba názor Rogera Scrutona, který ho opíral i historicky o dědictví Anglosasů či dánských nájezdníků. Taková je realita, již popsal ve svých knihách i u nás známý Theodore Dalrymple. Ve své praxi jako lékař v multikulti oblastech a ve věznici viděl lidi vychované rodinou (spíš její absencí), kulturou a sociálním státem ke ztrátě sebeovládání a pocitu zodpovědnosti za svůj život. V roce 2011 vypukla v Británii vlna „nákupních nepokojů“. Začala ovšem tím, že policie při zatýkání zastřelila člověka, jenž patřil ke kriminální černošské subkultuře v zásadě mafiánského typu, tedy se silnými rodinnými vazbami. Žádali spravedlnost, což se pak nějak vyvinulo v rabování obchodů na mnoha místech Anglie občany všech možných etnik, co jich Británie má. Jak to tehdy popsal spisovatel Alwyn Turner: „Pravda je taková, že z pozice uvnitř davu může být dočasný rozvrat sociálního pořádku vzrušující, opojný. To, že byla policie v defenzivě, bylo prostě zábavné, i když tedy bylo nutné se verbálně hlásit ke vznešenějším motivům. ,Všichni byli rozjetí, rozbíjeli věci, rozbíjeli lahve, vlamovali se do obchodů,‘ nadšeně líčila dívka z Croydonu, i když její kamarádka spěšně dodala: ,Může za to vláda.‘“
Pro vládu a média nebude problém dokázat, že takoví lidé se taky podíleli na současných nepokojích – už se to děje. Jak reprezentativní ten vzorek je, to je hned teď těžko říct.
Vláda bude všechno svádět na „far-right“ a „islamofoby“ a opět k tomu najde ochotné spolupracovníky v řadách davu. Počínaje tím, že první demonstranti se v Southportu shromáždili pod vlivem nepravdivé informace, že pachatel vražedného mačetového útoku byl muslim. Je zajímavé, jak i toto někdo dokáže přehlížet nebo obhajovat. No dobře, tak nebyl muslim, ale muslimští imigranti spáchali jiné věci! To byl takový americký černošský herec, možná jste o něm slyšeli, jmenoval se Jussie Smollett, který v roce 2019 přišel s tím, že na něj v noci zaútočili dva MAGA rasisté. Následovalo veliké odsouzení – tento „moderní lynč“ odsoudila i současná kandidátka na prezidenta Kamala Harrisová –, a když se ukázalo, že si to Smollett vymyslel, argumentovali jeho obhájci ve smyslu: Dobře, nestalo se to, ale mohlo se to stát a jindy a jinde se takové věci staly! Tohle je podobné. A pokračovalo to tak, že když se potvrdilo, že pachatelem byl syn azylantů z křesťanské Rwandy, tak někdo zveřejnil fotografii, „jak teď vypadá“ – jenže na ní nebyl on. Černoch jako černoch, azylant jako azylant – tak zní tentokrát ta logika?
Tohle odporné chování, nemůžu si pomoct, ulpívá i na těch, kdo ho obhajují nebo pro ně mají pochopení.
Celé to sympatizování se nakonec nezmůže na víc než na požadavek, aby se s bělošskými protiimigračními protestujícími zacházelo – ze strany státu i médií – stejně jako s jinými, preferovanými skupinami, muslimy, propalestinskými aktivisty, gay aktivisty a dalšími. Aby se i o jejich protestech psalo, že byly „převážně mírumilovné“. Je to vlastně takové žalování panu učiteli, že je to nespravedlnost, protože to, za co jsem trestaný, tamten udělal taky, a ještě horší věci. Znamená to aspirovat na roli další schválené zájmové skupiny v rámci balkanizace společnosti, tentokrát domorodého bělošského etnika. Je to prohra. Něco velkého, civilizačního vybudovaly vždy jen národy, nikdy etnické skupiny.
Prohra to bude i bezprostředně politicky. Starmer a média nasbírají dost příkladů na to, aby mohli tvrdit, že šlo o rabování kriminálních živlů a „far-right“. Karanténa politických argumentů proti imigraci bude posílena. Z anglické svatojiřské vlajky, kterou demonstranti na fotografiích mávají, se teď už definitivně stane „hate speech“. Takzvaný boj proti dezinformacím dostane novou vzpruhu.
Stejně nepochopitelně ponižující je i zástupné bojovné prožívání britských událostí lidmi, kteří žijí jinde a měli by mít dost vlastních starostí. Věk sociálních sítí k tomu svádí. Rojí se tu lidi aspirující na roli Iana Milese Cheonga. To je člověk, který shromáždil na Twitteru milion sledovatelů svými posty zapojujícími se do amerických politických a kulturních válek. A reagují na něj vlivné osobnosti včetně Elona Muska. Cheong hraje svou roli nesmírně přesvědčivě (a výdělečně), jenže je Malajsijec, který, pokud je známo, v USA v životě nebyl. Jeho rádobynásledovníky poznáte mimo jiné podle toho, že proti nebezpečí občanské války, konce „Západu, jak ho známe“ a tak podobně burcují způsobem, z něhož získáte dojem, že se nemůžou dočkat. Je to způsob existence, který si mohou dovolit jen dva typy lidí. Buď jsou od toho kradmo vyhlíženého rozvratu chráněni vzdáleností – jako třeba Cheong, anebo svým bohatstvím – jako třeba Elon Musk.
00:01
