Unesený Západ. Kundera se snažil vrátit střední Evropu, kam patří

KOMENTÁŘ

Unesený Západ. Kundera se snažil vrátit střední Evropu, kam patří
Kunderův Unesený Západ byl bez nadsázky jeden z nejdůležitějších textů svého druhu, možná jeden z posledních kulturních esejů, které opravdu něco znamenaly, něčím pohnuly a něco změnily: duchovně, samozřejmě Foto: Knihkupectví Academia
2
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

komentare

Na podzim roku 1983 si i docela mladý Čech mohl klidně představovat, že zbytek života stráví ve státě, který bude podřízen Sovětskému svazu, tedy Rusku. Pokud samozřejmě neemigruje na Západ... Měl smůlu, že se narodil trochu východněji, než začínal Západ, tedy svobodný svět. Brežněv byl sice dva roky po smrti, ale na nějaké změny to moc nevypadalo. Většina lidí si myslela, že tak už to bude pořád a že to vlastně ani nevadí. Mysleli si to i intelektuálové na Západě, které to navíc až na úplné výjimky moc nezajímalo.

A tehdy, v listopadu 1983, vychází ve francouzském časopise Le Débat esej Milana Kundery Un Occident kidnappé, který pak převzaly brzy mnohé dalších revue a časopisy svobodného světa, v roce 1985 byl z angličtiny přeložen pro exilové časopisy i do češtiny pod titulem Únos Západu. Po čtyřiceti letech vychází v Atlantisu v překladu Anny Kareninové z původní francouzštiny jako Unesený Západ, spolu s Kunderovým textem Nesamozřejmost národa z roku 1967.

 

Unesený Západ byl bez nadsázky jeden z nejdůležitějších textů svého druhu, možná jeden z posledních kulturních esejů, které opravdu něco znamenaly, něčím pohnuly a něco změnily: duchovně, samozřejmě. Kundera v něm – svou brilancí a autoritou – připomenul věc, o které se už pomalu nevědělo ani v té části Evropy, o niž šlo. Že totiž existuje střední Evropa! Že to není jen nějaký začátek východu, začátek nekonečně se táhnoucí ruské stepi, která všechno pohltí a stráví, ale že to je naopak svébytný kus Evropy.

Češi, Maďaři, Poláci, středoevropští Židé, to jsou či byly národy, které měly své pozoruhodné (a samozřejmě tragické) dějiny a ještě pozoruhodnější kulturu, která byla právě pozoruhodná tím, jak byla rozmanitá, kritická, kreativní, moderní… Jak byla středoevropská a přitom, a právě tím, jednoznačně západní. Ty země, které po válce pohltil Východ, patřily celé dějiny na Západ a je tragédie Evropy (Západu), že se s tím únosem tak lehce smířila, že už ho snad ani nevnímá jako problém, ba že už o něm ani neví.

Tehdy bylo opravdu velmi důležité to připomenout a Kunderovi patří ohromná zásluha, že to udělal. Byl a je to se vší literární elegancí sugestivní text, má kunderovskou názornost a důvtipnost a je přitom bolestně naléhavý. Nejde v něm jen o to, že je to elegie za ztraceným světem, ze kterého Kundera pochází a ze kterého odešel do Francie (kde se o něm nic moc neví a nikdo se o něj nezajímá), ale je to hořká zpráva o stavu (západní) Evropy, která podle Kunderova názoru přestala existovat jako kulturní kontinent.

Západ byl sice rozhořčen a vyděšen z ruských tanků v Praze v srpnu 1968, ale normalizační likvidace kultury už nikoho moc nevzrušila. Ve známé pasáži píše, že když se francouzským intelektuálům pokouší vysvětlit, k jakému kulturnímu masakru v Praze došlo, a jako příklad uvádí, že režim zastavil všechny literární časopisy, nikoho to ve Francii moc nedojme. Ani intelektuálové nepovažují existenci literárních časopisů za nějak zásadní.

Kdyby přestaly vycházet ve Francii, nikdo si toho, kromě těch pár lidí, kteří do nich píší, nevšimne. Kultura mezitím totiž přestala být tím, co by západní Evropa považovala za nutnou hodnotu. Ztratila smysl pro svou vlastní kulturní identitu, takže si ani nevšimne, k jaké kulturní katastrofě ve střední Evropě došlo. Nevidí v ní nic jiného než politický režim a ten je východní: jinými slovy, vidí ve střední Evropě pouze východní Evropu.

To napsal před čtyřiceti lety. Od té doby se skoro všechno změnilo: střední Evropa, Západ i Rusko. Nejvzdálenější je myslím ale ta představa, že kultura na chodu světa může něco změnit. Kundera patřil k jejím posledním velkým obráncům. Byl hluboce pesimistický, ale byl si jistý, že bez ní to nejde. My žijeme v časech, kdy už si tím jistí jsme. A ani to nevíme.

 

×

Podobné články