Francie není jediná země, které se v minulosti tolerovalo porušování fiskálních pravidel, protože je Francie. Taky se svého času tolerovalo Německu, protože je Německo, píše Martin Weiss.
Foto: Shutterstock
1
Společnost Meta, která provozuje platformy jako Facebook či Instagram, obecně dlouhodobě čelí obviněním z příliš agresivního moderování obsahu. K tomu se teď ...
Evropská unie se pyšní tím, že je prostorem vlády zákona. Pravomoci unijních orgánů jsou vymezeny jasně, anebo možná i nejasně, ale v každém případě tak, že to jsou, co se týče zemí, o něž jde, pravidla abstraktní. V pravidlech popisujících práva členských zemí či mechanismy vytváření směrnic a vztahy jednotlivých orgánů mezi sebou najdete někdy nerovnost. Ale je to nerovnost čísel. Počet obyvatel, případně HDP nebo ekonomické ukazatele.
Kdyby se členem EU stalo Turecko nebo Ukrajina, platila by ta pravidla přesně stejně (což je taky důvod, proč se ani jedna z těch zemí členem hned tak nestane). Jména zemí najdeme v unijních smlouvách nanejvýš, když je třeba odkázat na nějakou výjimku, kterou si země dohodla (Dánsko…), ale to je výjimečný případ. V návrhu euroústavy z roku 2004 byla kuriózní pasáž o tom, že jisté pravidlo se nebude vztahovat na země bývalé NDR, zřejmě navždy, ale euroústava nevstoupila v platnost.
Jedině pomocí společenství pravidel, jež budou platit pro každého, si lze představit Evropu bez válek a dominance, jež ji v minulosti dovedly na práh sebezničení. Jedině ten návyk na společná pravidla může taky Evropu dlouhodobě sjednotit. Aspoň taková byla zakladatelská vize.
Jenže to samozřejmě tak docela není.
Význam webu Politico.eu v poslední době roste. Je psán v angličtině, což je, ať se to někomu líbí, nebo ne, jazyk, který umí nejvíc Evropanů. A po brexitu britská média už tolik prostředků na zpravodajství o institucích EU nevěnují. Mezi jinými bruselskými weby a newslettery se Politico.eu snaží dát svému produktu nějakou šťávu, psát stylem, který by zachycoval hodnoty a atmosféru institucí, o nichž píše a pro něž píše. Snaží se dát čtenářům na vědomí, že ví, jak to v Bruselu chodí.
Občas strategicky předhodí čtenářům nějaký text, který je normálně určen jen pro předplatitele. Tedy lidi, kteří zvlášť dobře vědí, jak to chodí. A přizvaný čtenář se může divit.
V neděli takto Politico.eu otevřelo článek o tom, že v případě vítězství strany RN ve Francii by už Komise mohla přistoupit k jejímu potrestání za nedodržování fiskálních pravidel. To se totiž v minulosti vždy nedělo. Protože Francie je mocná a důležitá. Ale teď, když se tam dostane k moci nefavorizovaná politická síla, by pravidla pro Francii mohla začít platit.
Protože text není určený pro blbečky, píše se tam o francouzské výjimce zcela otevřeně.
„Za starých časů si evropská elita mohla dovolit být upřímná v tom, jak moc Francii toleruje,“ čteme v článku. „Byl to Jean-Claude Juncker, předchozí předseda Komise, kdo před osmi lety vysvětlil, proč evropští rozpočtoví policisté přivírali oči nad špatným stavem francouzských veřejných financí. ,Parce que c’est la France,‘ řekl. Takhle jednoduché to bylo.“
Francie není jediná země, které se v minulosti tolerovalo porušování fiskálních pravidel, protože je Francie. Taky se svého času tolerovalo Německu, protože je Německo. Nějaký německý politik k tomu tehdy poznamenal, že ta pravidla jsou stejně pitomá. Což možná byla (od té doby se reformovala), ironické ovšem je, že se taková pravidla vůbec formulovala, aby se vyšlo vstříc německým obavám, že bez fiskální disciplíny nemůže eurozóna fungovat.
Ale redaktoři nám otevřeně vysvětlují, že nejde jen o fiskální pravidla. „Jedna věc je, když připustíte, aby nezodpovědné utrácení, jaké ohrožuje ekonomickou stabilitu eurozóny, prošlo proevropskému serióznímu státníkovi. Něco jiného je, když něco takového drze provede nacionalistický buřič, který si myslí, že ta pravidla stejně nemají cenu papíru, na němž stojí,“ čteme.
Jedna věc, kterou autoři nedodávají, je, že se taková nepříjemnost zpravidla řeší tím, že ta respektabilní země má sice špatná čísla, ale důležité je, aby předložila plán, jak to všechno napraví. Není důležitý skutečný stav, důležitá je trajektorie a snaha. Po tomto myšlenkovém hacku sáhli i autoři článku. Jasně že francouzská čísla jsou špatná. Ale současný zodpovědný ministr financí slibuje, že s tím v budoucnu něco udělá, kdežto nezodpovědní lepenovci slibují ještě větší utrácení.
Ovšem, jak připouští Politico, v praxi je důležité, jaká politická síla je u moci.
Evropští politici měli vždycky s tím předstíráním, že všechny země jsou si rovné, trochu problém. Občas se zapomněli. V roce 2018 se blížily v Itálii volby, v nichž se draly k moci taky nějaké nezodpovědné strany, a tehdejší rozpočtový komisař Oettinger v rozhovoru naznačil, že finanční trhy už Italům napovědí, koho volit. To mělo tak špatný ohlas, že předseda Komise, již zmíněný Juncker, vydal korigující prohlášení. V něm ovšem zase stálo: „Bez ohledu na to, jaká politická strana tam je u moci, je Itálie zakládajícím členem Evropské unie, který nesmírně přispěl k evropské integraci.“ Z čehož vyplývalo, že zakládající země mají větší práva než jiné, což tedy taky v žádné evropské smlouvě není.
Dnes, když se v kdekteré zemi derou k moci síly, jež současnou podobu evropské integrace kritizují, ovšem problém nabývá na aktuálnosti. Přátelské a nepřátelské síly bude třeba třídit systematicky. Z četby Politico.eu postřehnete, že už si takovou systematiku vytvořili. Meloniová, Le Penová a jejich strany, německá AfD, Fidesz nebo třeba španělský Vox jsou systematicky označovány přívlastkem „far-right“. Pro frakci ECR v europarlamentu, již se vládnoucí kartel rozhodl na rozdíl od skupiny Identita a demokracie úplně neostrakizovat, je vyhrazen přívlastek „hard-right“. Z informačního hlediska je to nadbytečné, čtenář, na kterého Politico cílí, ví, kdo je Le Penová a co je ECR. Je to čistě signalizační prvek, epiteton constans. Homérova Athéna byla vždy „růžovoprstá“, Kim Čong-un je vždy „vynikající soudruh“ a ECR je „hard-right“.
Každý chápe, že Německo a Francie jsou velké a nic se bez nich nepohne. Ostatně úzkostné sledování toho, jak je na tom „francouzsko-německý motor“, patří k letitým, klišoidním žánrům evropského komentování. Ale to svatouškovství unijních činitelů je protivné. To už je sympatičtější NATO, kde je i polooficiálně uznáváno, že USA jsou první mezi rovnými, vrchní velitel spojeneckých sil v Evropě (SACEUR) je zásadně vždy Američan atd. Ale to další, nastupující třídění podle toho, jaká politická strana je v jaké zemi u moci, je protivný trend. Komise jak známo vedla procedury kvůli porušování vlády zákona s Maďarskem a Polskem, načež byly v případě Polska po změně vlády bryskně zrušeny. Rychleji, než by bylo možné všechny kritizované zákony a kroky zrušit, tedy kdyby to někdo bral vážně. Ale nebere to nikdo vážně, že ne? Bude teď odvozeno od politického zabarvení vlády už každé rozhodnutí Evropské komise? Evropskou unii dnes spíš než princip stejných pravidel stmeluje princip přítel–nepřítel.
00:09
