Narážku na 28. říjen, kdy si Petr Pithart na Hrad došel pro řád, jako by přeslechl. Vtom doyena české politiky obklopil houf školáků, který tu na něj číhal.
Foto: Jiří Peňás
4
Předměstí ukrajinského Dnipra čelilo ve čtvrtek ráno bezprecedentnímu raketovému útoku z Ruska. Nejdřív se spekulovalo o tom, že Rusové použili mezikontinentáln ...
Víte, že tady se za první republiky konaly slavnostní vojenské přehlídky? Masaryk tady jezdil na koni, ne na Václavském náměstí nebo na Letné, ale tady na něm jezdil! Tady, kousek od Bílé hory, to bylo velmi symbolické. Všechno je to tady vlastně symbolické, řekl Petr Pithart, když jsme v autě míjeli pláň podél obory u letohrádku Hvězda.
Ani jeden z nás neřídil, vezl nás přítel Daniel a zorganizoval to Jan Vít, který navrhoval, že by tam tedy mohla být jeho jezdecká socha, Masarykova, nikoli Pithartova, i když i to by přicházelo do úvahy. Cílem naší podzimní výpravy byla Bílá hora. Velmi symbolické místo.
Dojeli jsme na konec ulice U Mohyly. Pak vede polní cesta opravdu k mohyle.
Muži se vysoukali z vozu a jali se pozvolna stoupati mírně se zvedající pěšinou, na jejímž konci se na vyvýšenině tyčí skromný pomníček pro věc tak osudovou. Prokletá hora národního neštěstí! František Palacký by s námi nikdy nešel, tomu bylo „nesnesitelné slyšeti, že někdo z vlastenců na to klaté místo vkročil“. Toho jsme nedbali, v naději, že se o tom Palacký nedoví, kráčeli jsme k návrší. Podzim už byl znát, vítr čechral Pithartovi vlasy již zcela bílé, což jeho zjevu dodávalo cosi prorockého.
Však se také postavil tak, aby to bylo patrno, a pravil: Dvakrát Bílá hora vstoupila do nových českých dějin. Osudy republiky po roce 1918 a pak i po roce 1945 rozhodly pozemkové reformy. Byly drastické, nespravedlivé a nejvíc, jak to také bylo záměrem, postihly Němce a aristokracii. A víte, jak se to v obou případech zdůvodňovalo: jako odčinění Bílé hory! Obojí se dělo ve jménu Bílé hory! V roce 1918 z toho nejvíc profitovala agrární strana. Ta se stala nejsilnější stranou, držela pozemkový úřad a měla navíc geniálního politika Antonína Švehlu. Po druhé válce se přišlo s tím, že se toho pořád udělalo málo, a tak komunistický ministr zemědělství Ďuriš zas opakoval, že je třeba odčinit Bílou horu. Tak se půl století odčiňovala Bílá hora, že nezůstal kámen na kameni. Úplně to změnilo krajinu i společnost. Do dneška to zasahuje. A nikdo neví, co se s tím dá počít. Nic už asi.
Chvíli jsme nad tím dumali, naše pohledy směřovaly do všech stran a mysl hledala slova, která by na to mohla navázat. Nad námi mezitím proletělo několik letadel. Klasik české politiky, snad aby odlehčil téma, pravil: Můj oblíbený kopec je Oblík. Znáte ho, Jiří? Tam si někdy udělejte výpravu. – Já na to řekl, že už dlouho mám v úmyslu obejít Lounsko, kde se Oblík tyčí, ale zatím mi do toho pokaždé cosi přišlo. Před rokem jsme se bavili o zdolání Blaníku, před pár lety jsme virtuálně pokořili Budeč, teď statečně zdoláváme Bílou horu, článek by mohl vyjít k výročí, krátce před 8. listopadem, mezitím budete dekorován Bílým lvem, všechno to tak sedne, řekl jsem. Tuto narážku na 28. říjen, kdy si pro něj měl na Hrad dojít, doyen jako by přeslechl. Rychle jsem proto dodal: Pro lidi jako my, kteří dějiny prožívají mysticky, je plno posvátných míst, kam se jen v Čechách podíváme, v tom máme výhodu.
Podívali jsme směrem k oboře Hvězda, z níž vyčuhovala ta zajímavá renesanční střecha. Tehdy v bitevním roce 1620 skoro novostavba, něco jako teď ty paneláky směrem k Ruzyni. – Sotva jsem to dořekl, zahučelo další letadlo. – Letohrádek tady už stál, ale s bitvou nemá nic společného, poznamenal Pithart a pokračoval: Když sem ale rok před bitvou přijížděl Fridrich Falcký, první zastávku udělal tady. Vlastně každý, kdo směřoval od západu do Prahy, musel jet kolem, třeba Prušáci při svých vpádech. – A Rusové v srpnové noci, když přistávali na Ruzyni, řekl Jan Vít, a zase nad námi přeletělo letadlo. Ale Pithart pokračoval, jako by u toho tehdy byl: Ten Fridrich sem přijel a prý tady lezl po stromech. Jen tak ze zábavy. A jeho manželka, Angličanka Alžběta, nosila tak velké dekolty, že z toho byli všichni vyděšení. A hned dala vybílit Svatovítský chrám. To nemohlo dobře dopadnout. – A o krucifixu na mostě se vyjádřila jako o nahém lazebníkovi, že se na něj nemůže dívat. To naštvalo úplně všechny, i utrakvisty, dodal jsem. To opravdu nemohlo dobře dopadnout…
Ale stejně je zajímavé, že se tady nic jiného nepostavilo, řekl jsem ještě po chvíli, třeba nějaký bolestný génius národa v mrákotách, nějaké truchlící postavy vyhlížející osvobození… Přitom se na to myslelo snad od konce 19. století, že by se tu mělo něco velkého postavit.
Však taky František Bílek vymyslel obrovský památník, se skálou a průvodem samých zachmuřených postav, které pochodují kamsi do historie, tomu průvodu dominoval prázdný hrob, mně to připomíná vypouštěný bazén, řekl Pithart. Nietzsche napsal: Dokud není hrob, je truchlení. Ale možná se tím chtělo naznačit, že ten hrob je už prázdný. Že už bychom měli přestat truchlit. A Sucharda s Gočárem navrhli pomník, kterému by dominovalo sedmadvacet pylonů jako připomínky sedmadvaceti popravených českých pánů. Všechno strašně zachmuřené, patetické, ponuré… A to si představte, že se tehdy žilo Čechům docela dobře, vždyť kdy tahle země byla opravdu civilizačně na výši? Určitě před první válkou… Možná právě proto, shodli jsme se.
V naší oblíbené knížce Pomníky a zapomníky píší historici Zdeněk Hojda a Jiří Pokorný o tom, že v roce 1904 se věci ujala Podbělohorská župa sokolská, zakoupila tady pozemek, chtěla ho proměnit v sad a do něj umístit mohylu z hlíny a kamenných kvádrů. Nemělo to být ani nákladné, ani rozsáhlé. Mělo to možná připomínat památník bitvy u Lipan, ten se odhaloval roku 1881. Podobně jako tam mělo jít i na Bílé hoře o jakousi výstrahu a také o znamení, že národ se už poučil a třetí mohyly nebude třeba. Jenže šlo taky o to, že památník bělohorské bitvy už samozřejmě existoval! Je jím krásná barokní svatyně Panny Marie Vítězné, kde se nastupuje na tramvaj. Ale to byl památník té druhé strany, té vítězné, katolické, tedy té, která v národě slábla a slábla. Tady nastupoval už jiný pohled na věci i dějiny a už ani nešlo o to, co se skutečně tehdy v té šarvátce mezi dvěma žoldnéřskými vojsky stalo a k čemu to vedlo. Ale o mýtus národa, který tady prý byl ohromně poražen a přišel o svou svobodu, ale který se už zas rodí z ran k novému sebevědomí, které chce dát najevo.
No, nakonec se nic velkého nepostavilo, jednak by to stálo hrozné peníze, navíc ani mezi vlastenci nevládla jednota, jak by měla taková věc vypadat, třeba Viktoru Dykovi vadila plačtivost takových návrhů, národ je přece už probuzený a zvedá se k novým zítřkům, měl by tam stát nějaký junák silný se sokolskou čapkou na hlavě a s šavlí v ruce, který by hrozil směrem k severu k pruským hranicím, odkud na nás se valila mračna, jak psal jakýsi G. Rob. Janus. Pak přišla válka a potom samostatnost a brzy bylo třísté výročí, ale asi už docházela chuť na velká gesta, tak se tady 7. listopadu 1920 odhalovala skromná mohyla. Kromě sokolů a primátora Baxy bez zvláštní účasti.
Ale přece jenom ještě s jednou věcí má Bílá hora něco společného, zvolal Pithart. Se staroměstským mariánským sloupem! Ne s jeho počátkem, protože ten není na památku Bílé hory, ale jako dík za obranu před Švédy, to bylo o dvacet let později. Ale s jeho koncem, s jeho svržením! Sociální demokraté tady měli 3. listopadu 1918 obrovskou manifestaci, někde se píše až o dvou stech tisících hlav, pak zašli k Holečkům, tam se napili a sešli dolů do města. Kde na ně čekal Franta Sauer se svými kumpány, který se už od včerejška chystal svrhnout mariánský sloup. A není divu, že ty lidi, kteří se vraceli z Bílé hory, nebylo třeba dlouho přesvědčovat. Tak strašně truchlili, že museli udělat něco pořádného! Aby se to truchlení nějak projevilo… Před třemi lety se ten sloup znovu postavil, ale má to začátek taky tady. Bílá hora…
A pánové, nechcete nám k tomu něco říct, ozvala se mladá učitelka, která se kdovíjak zjevila za našimi zády se svou třídou. Ale rádi, řekli ti páni a lehce se u toho zarděli.
AKTUALIZOVÁNO
00:02
