„Chtěl jsem se stát vekslákem s filmem.“ Režisér Martinec zabojuje o hlavní cenu MFFKV

REŽISÉR FILMU MORD

„Chtěl jsem se stát vekslákem s filmem.“ Režisér Martinec zabojuje o hlavní cenu MFFKV
Režisér Adam Martinec (1990) se narodil v Krnově a vyrůstal v česko-polském pohraničí. Foto: Michal Čížek
5
Týdeník
Sdílet:

Do hlavní soutěže karlovarského festivalu se dostal film Mord, který se odehrává během venkovské zabijačky v Krnově. Debut mladého režiséra Adama Martince, který vznikal jako jeho absolventský snímek na pražské FAMU, využívá ojedinělé severomoravské atmosféry a tamních neherců. „Často se na Osoblažsko vracím. Je to fascinující ostrov uprostřed ničeho, je tam daleko z Česka i z Polska. Lidé odtamtud buď odjíždějí, nebo tam žijí celý život. Je to zapomenuté, ale krásné místo, kde žijí krásní lidé,“ říká. Snímek soutěžící o Křišťálový glóbus připomíná svou poetikou filmy Miloše Formana či Ivana Passera. S režisérem jsme se sešli v pražském Mánesu a kromě filmu jsme probrali studium na FAMU, „krnovskou filmovou vlnu“ nebo Filipa Topola.

Váš první celovečerní snímek Mord bude bojovat o hlavní cenu karlovarského festivalu. Jaké byly první emoce?

Je to pro mě obrovská pocta. Dosud si to nedokážu vysvětlit. Kdyby mi to někdo řekl, když jsem se o film začal zajímat, tak bych nevěřil, že je to možné. Byla to pro mě ale především obrovská úleva a pocit zadostiučinění, že všechna ta práce byla k něčemu. Měl jsem radost hlavně kvůli štábu, hercům a dalším lidem, kteří se na natáčení a vzniku filmu podíleli. Abyste vůbec natočili film, musíte přemluvit hodně lidí, aby vám uvěřili a šli do toho. Pak už se jenom modlíte, abyste je nezradil a nezklamal.

Jak vnímáte festival v Karlových Varech?

Na karlovarském filmovém festivalu jsem byl poprvé, když mě tam vzal režisér Jan Němec, který tam natáčel svůj poslední film Vlk z Královských Vinohrad. Bylo to natáčení přesně v punkovém duchu Jana Němce. Všichni ze štábu jsme tam dělali všechno. Hrál jsem v tom, fotografoval, sháněl rekvizity a stavěl kulisy. Byli jsme taková úderná jednotka. Od té doby tam jezdím pravidelně a festival miluji především v těch momentech, kdy mám čas jít do kina. Můžete tam zhlédnout úžasné snímky a hlavně v sálech plných lidí, které to zajímá! Myslím si, že festival dělá ohromnou službu filmovému médiu. Vždycky tam znovu dostanu chuť dělat film.

Film je náročná a drahá disciplína. Jak těžké pro vás bylo natočit debut ještě během studia na FAMU?

Natočit film není jednoduché, ale naštěstí žijeme v době, kdy to není nemožné. Podle mě to zvládne kdokoli, kdo si za tím jde. Vyžaduje to ale silné odhodlání, zarputilost a hlavně musíte být obklopen lidmi, kteří bezmezně důvěřují vaší vizi. Mord vznikal jako můj absolventský film. V roce 2020 jsem se hlásil na magisterské studium se scénářem ke krátkému filmu, ale během jednoho workshopu mi režisér Olmo Omerzu (režisér filmu Atlas ptáků, Všechno bude, Rodinný film pozn. red.) doporučil, ať to rozepíšu do celovečerního formátu…

To zní jako komplikace. Minimálně pro školní instituci…

FAMU je jako každá veřejná instituce svázána řadou byrokratických pravidel. Já jsem se ale s vedoucím katedry režie Bohdanem Slámou domluvil, že můj absolventský snímek bude zároveň mým celovečerním debutem. Poté jsme to šli „vybruslit“ u vedení společně s mým spolužákem z produkce Matějem Paclíkem. Jednoduché to nebylo, ale když člověk něco chce, tak to jde. Samozřejmě jsme museli zdolat určité problémy, přerušovat studium a vyprošovat si různé výjimky. Ale jak říká Werner Herzog, nerozhodují peníze ani talent, ale vytrvalost.

Jak dlouho se přepisuje scénář z krátkého do celovečerního formátu?

Trvalo to přesně čtrnáct dní. Bylo to tak rychlé proto, že o tom neustále přemýšlím. Dělám si spoustu poznámek, dlouho to nosím v hlavě a v určitou chvíli si sednu a napíšu to. U Mordu to probíhalo tak, že jsem odjel na řecký ostrov, kde nic nebylo. Pouze jedna restaurace a pláž, kde jsem si ráno zaplaval, nasnídal se a šel psát. Mám problémy se soustředěním a tohle mi ohromně pomohlo.

Měl jste úspěch už se svými studentskými filmy Cukr a sůl a Anatomie českého odpoledne. Otevřely vám ceny za ně dveře k celovečerního filmu?

Nemám srovnání, ale myslím si, že to trochu pomůže. Po prvotním vystřízlivění se ukázalo, že podobné ceny nejsou zárukou k natočení celovečeráku. Při té příležitosti jsem vzpomínal na slova Bohdana Slámy, který často citoval Věru Chytilovou: „Každý filmař je na začátku dalšího filmu stejně nahý jako u svého prvního. Žádné předchozí vzestupy a pády nezaručují, že dostanete peníze na další film.“ Rozhodně to není tak, že když člověk dostane Českého lva za krátký film, tak dostane i bianko šek na ten celovečerní.

Mord vypráví o vesnické zabijačce na Osoblažsku. Kde jste se inspiroval?

Motor toho příběhu vychází z mého vlastního života a ze vzpomínek mých příbuzných na vesnickou zabijačku a celkově na životní kolorit na venkově. Samotný příběh autobiografický není, ale témata, která se v něm otvírají, se mě niterně dotýkají. Vyprávění uzpůsobuji tak, aby bylo zajímavé pro diváky. Myslím si, že odvyprávět něco, co se skutečně stalo, pomocí filmu může být extrémně nezajímavé, nebo naprosto neuvěřitelné.

Než jste zakotvil na FAMU, studoval jste filmovou vědu a filozofii v Olomouci. Jak vás ovlivnilo studium filozofie v profesi filmového režiséra?

Podle mě má filozofie a film pouze minimální průnik, pokud se nebavíme o Andreji Tarkovském a jemu podobných. Nicméně studium filozofie bych doporučil každému středoškolákovi. Ne snad kvůli tomu, aby se snažil nalézt a definovat jsoucno, ale kvůli tomu, aby porozuměl textu, dokázal analyticky uvažovat a uměl prostě přemýšlet. Původně mě filozofie bavila mnohem víc než filmová věda. Vlastně jsem vůbec nevěděl, co tam dělám. Po čtyřech letech studia mě ale z univerzity vyhodili a já najednou nevěděl, co dělat dál. Připadal jsem si strašně ponížený a přemýšlel jsem, že uteču někam do zahraničí a už se nikdy nevrátím.

Na film jste ale nezanevřel…

Dověděl jsem se o Filmové akademii Miroslava Ondříčka v Písku. Rozhodl jsem se, že to zkusím, a začalo mě to ohromně bavit. Do té doby jsem si nedokázal představit, že bych mohl být režisér. Původně jsem chtěl studovat produkci, jelikož jsem si myslel, že budu lepší podnikatel než režisér. Chtěl jsem být takový vekslák s filmem. V Písku jsem se ale seznámil s tamním vedoucím režie Vladimírem Michálkem (Je třeba zabít Sekala, Pohádkář, Babí léto pozn. red.), který mi doporučil, abych šel na režii. Do té doby jsem režiséry považoval za hyperintelektuální a tvořivé umělce. Za to jsem se nikdy nepovažoval. A dosud žasnu nad tím, že mi ten podvod prochází.

Jak jste se tedy dostal do Prahy?

V prvním ročníku v Písku jsem natočil film, který podle tamního vedení filmem nebyl. Takže mě vyhodili i odtamtud, což pro mě byla další velká prohra. Rodiče ze mě byli na prášky a mně bylo jasné, že nic jiného než útěk mi nezbývá. Byl jsem fakt na dně. Ale souhrou náhod jsem se seznámil s režisérem a rodákem z Krnova Tomášem Kleinem (Citlivý člověk, Málo mě znáš pozn. red.), který mi řekl, že to bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat. Pak mi doporučil, abych se s tímto filmem přihlásil na FAMU – a tam mě naštěstí vzali. Potom jsem se už jenom modlil, aby mě nevyhodili i oni. Ten strach z neúspěchu mám v sobě zakořeněný.

Kameru na vašem filmu měl na starosti David Hofmann, další krnovský rodák. Vzniká snad v Krnově nějaká nová filmová vlna?

To, že se na FAMU potkají tři Krnováci, je jen náhoda, přestože za můj nástup na FAMU může právě Tomáš Klein. S Davidem jsme se znali z Krnova od vidění. Věděli jsem o sobě, protože já jsem hrál basketbal a on jezdil na skateboardu s kluky, kteří se potkávali za naší tělocvičnou. Víc jsme se seznámili až na FAMU, kde mi David dělal kameru. Nějakým obrovským zázrakem jsme si zbyli a vždycky nám to šlo.

Stejně jako Tomáš Klein jste i vy natočil svůj debut v Krnově. V čem tkví jeho genius loci?

Jedna věc je, že Krnov a okolí má svoji specifickou atmosféru. Myslím si, že každý má speciální vztah ke své rodné hroudě. Druhou věcí je to, že tam máme přirozeně rozšířenou sociální síť. Při natáčení je vždycky výhodné, když člověk ví, kdo mu opraví auto nebo něco postaví. To je obrovská pomoc a devíza zdejší komunity. Krnováci nám vycházejí maximálně vstříc a já doufám, že ještě nejsou unaveni z toho, jak se tam v poslední době natáčí. Jediným problémem je vzdálenost, jelikož je poměrně drahé tam štáb dostat a ubytovat, vždyť to je skoro stejně daleko jako Chorvatsko (smích). Jede se tam klidně i pět hodin. Ale jakmile se tam dostanete, tak je to pro natáčení nejen ekonomicky mnohem výhodnější. Můžete se naprosto soustředit jen na film. Nikdo neodjíždí domů řešit své problémy, prostě jste zavřeni v hotelu, žijete spolu a točíte. Štáb to hodně stmelí.

Ve vašem filmu hraje i několik vašich příbuzných a přátel z Krnova, mimo jiné váš otec. Jak se hledají neherci?

Najít neherce je těžké. Trvá to hodně dlouho a stojí to strašné množství energie, spálených kilojoulů a litrů nafty, přestože je nakonec najdete relativně blízko. Úplně původně mi castingová režisérka předložila obsazení s profesionálními herci, což se na míle míjelo s mou původní představou; najednou to začal být trochu jiný film. Byl to krok špatným směrem, tak jsme se rozhodli jít cestou neherců. Všichni neherci jsou nakonec z regionu a okolí Krnova. Casting probíhá tak, že objíždíte myslivecké plesy, ochotnické spolky, fotbalové zápasy, hospody a zabijačky. Řezníka nakonec hraje bratr mé babičky, hlavní roli hraje můj otec, ukážou se tam neherci z filmu Cukr a sůl i někteří senioři z nedalekého domova důchodců.

To zní jako od Miloše Formana. Jaké je to režírovat sousedy?

Práce s nehercem je hrozná dřina, někdy je to loutkařina, někdy psychologická hra. Nemůžete jim říct, co přesně chcete, musíte jim nechat nějaký prostor k vlastnímu pochopení, ale zároveň to nesmějí pochopit moc, aby vše nepředvídali. Neherec může hrát jenom sám sebe. Dokáže modulovat pouze emoce, které sám zná. Nikdy se nemůže stát někým jiným. Nechci po nich žádné silné herecké projevy, protože nechci, aby hráli. Na režírování neherců neexistuje recept a je to neuvěřitelně namáhavé, ale výsledek rozhodně stojí za to. Neherci totiž dokážou udělat něco, co já ani profesionální herec nevymyslíme. Dodnes mě vlastně překvapuje, že neherce nevyužíváme víc, když potřebujeme odvyprávět nějaký pravdivý příběh.

Jaký je váš filmový sen?

Chtěl bych natočit spoustu filmů. Ten výčet je až příliš dlouhý. Na FAMU jsem se hlásil i s námětem filmu o Filipu Topolovi. Měl neuvěřitelně tvrdou a sebedestruktivní energii. Zasloužil by si podobný snímek jako The Doors od Olivera Stonea. Měl by to být takový ten velký rokenrolový velkofilm o Mozartovi za klavírem. Vždycky mě fascinovali lidi, kteří mají spalující touhu dělat to, co milují. Nezastaví je žádná překážka a nevzdávají to, ani kdyby měli zemřít. Filip Topol je velmi komplikovaná postava a v žádném případě by nebyl jen kladným hrdinou, který by odcválal v plné zbroji do západu slunce. Přirovnal bych ho právě k Jimu Morissonovi, který to také svým způsobem nezvládl. Zanechal otisk nedozírných rozměrů a nejde jenom o hudbu. Všichni, kdo zažili Psí vojáky naživo, tvrdí, že na to do smrti nezapomenou. Vždycky mluví o tom šíleném maniakovi za klávesami. Nejvíc mě zaujal, když začal bilancovat svoji samotu. To je pro mě velké téma. Mám strach ze smrti a samoty. Spíš z té samoty.

 

Sdílet:

Hlavní zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

×

Podobné články