Visegrád a jeho místo v Evropské unii

Visegrádské země jsou si v mnoha ohledech velmi podobné. Vůbec přitom nejde pouze o minulost. Mají srovnatelnou úroveň HDP na obyvatele, podobnou strukturu výroby, zahraniční investoři je vnímají téměř jako jednotný trh. Spolu s několika dalšími středoevropskými zeměmi patří Polsko, Česká republika, Slovensko a Maďarsko v posledních desetiletích k jednomu z nejrychleji se rozvíjejících regionů nejen v evropském, nýbrž i v celosvětovém kontextu. V testech PISA pro středoškoláky dosahují mladí lidé u Dunaje, Vltavy a Visly lepších výsledků než Němci nebo Francouzi. Je však Visegrádská skupina a obecněji střední Evropa schopna lépe než doposud politicky zúročit onen téměř civilizační skok, jenž byl učiněn po pádu komunistické diktatury?

Žijeme již desátým rokem ve víru formálně nikdy nevyhlášené, avšak stále trvající války Ruské federace proti Ukrajině. Je pravda, že dopady této války naštěstí nepociťujeme tak jako miliony ukrajinských občanů, kteří před ní prchají a kteří v počtu, jejž snad nikdo nemohl předpokládat, našli útočiště právě v zemích Visegrádu. Přesto jsme všude ve střední Evropě pocítili vysokou inflaci, již vyvolalo šokové zvýšení cen energií, a také zhoršení bezpečnostní situace i jeho důsledky.

Pokud jde o Západ a Evropskou unii, máme za sebou nedávné volby do  Evropského parlamentu, v nichž se veřejnost přiklonila spíš k pravici, načež však byla obdařena Evropskou komisí levicovější než dosud, neboť k politickým skupinám, o něž se dřív opírala – liberálům, lidovcům a socialistům –, se v současném parlamentu přidali Zelení (G/EFA). Posílí se také protiamerické nálady. Zaprvé kvůli tomu, že v  EU vzrůstá vědomí ztráty konkurenceschopnosti USA. EU jako celek nejenže nedokázala oproti plánům v roce 2010 předstihnout ekonomiku USA, ale každým rokem za ní stále víc zaostává. A to s poměrně špatnými vyhlídkami do budoucna, neboť na světovém žebříčku 20 společností s nejvyšší tržní kapitalizací nyní figurují dvě firmy z EU a 17 z USA… Zadruhé sílí nátlak nejen ze strany amerických republikánů, ale také ze strany čelných demokratických politiků, neboť závazek vynakládat minimálně 2 % HDP země na obranné účely – jde o skutečné, nikoli deklarované výdaje – neignoruje nikdo tak ostentativně jako polovina zemí EU v čele s Francií a Německem. Tento stav se nezmění. Proč?

Protože peníze, jak víme, nerostou na stromech a nová Evropská komise ani většina Evropského parlamentu, která za Komisí stojí, se ve skutečnosti nehodlá vzdát realizace takzvaného Green Dealu, jehož cena je na úrovni státních rozpočtů a rozpočtů domácností závratná. V Polsku se odhaduje, že jen náklady na přizpůsobení budov tzv. bezemisním standardům budou činit minimálně 1,5 bilionu zlotých, tedy ekvivalent tříletých příjmů státního rozpočtu. A to za předpokladu, že ještě jednou tolik zaplatí občané přímo ze svých kapes. Čeká nás také implementace Paktu o přistěhovalectví a azylu, jenž nás také přijde draho, byť zatím těžko dokážeme odhadnout, jak moc. Pokud by současný EP odhlasoval harmonizaci sociálních dávek pro legální či nelegální přistěhovalce, jak avizuje, lze očekávat mohutný příliv imigrantů do střední Evropy, kde jsou životní náklady stále nižší než ve Skandinávii nebo na západě Evropy.

Všechno to provázejí neustálé neshody většiny členských států ohledně zvýšení unijních daní. Velmi nepravděpodobný je také souhlas s opětovným využitím dluhového mechanismu, jak tomu bylo v případě programu Next Generation, kde se mílovými kroky blíží splácení kapitálu – a nikoli, jako doposud, dlužních úroků. V EU tedy budou v nejbližších letech mimořádně intenzivní vnitřní konflikty finanční povahy a snaha přenést zvýšené břemeno na ostatní, navzdory principu solidarity. A to jsme se ještě nedostali ke třetí prioritě předsedkyně Ursuly von der Leyenové z jejího programového projevu v polovině července. Jde o změny Smluv o EU, přijaté v podobě 267 návrhů, jež Evropský parlament odhlasoval loni v listopadu a jež zbavují členské státy pravomocí v klíčových oblastech hospodářské, finanční, sociální, obranné a zahraniční politiky. Ruší rovněž právo veta v Evropské radě, zavazují k přijetí eura a nahrazují rovnost mezi muži a ženami rovností pohlaví.

Skokově, nebo postupně?

Dnes není jasné, zda navrhované změny, které se obvykle označují jako plán na federalizaci Unie (ačkoli směřují především k silné centralizaci, k nahrazení Unie superstátem, byť pravděpodobně při zachování současného názvu – EU), proběhnou skokově (nová smlouva), nebo budou zavedeny postupně. O samotné skutečnosti změn a jejich směřování však už je rozhodnuto. Tím spíš, že jejich odpůrci se v novém EP rozdělili do tří táborů, navzdory tomu, že společně by mohli fungovat jako nejsilnější frakce. Dnes jsou dvě největší z těchto uskupení: Patrioti pro Evropu (PfE) a Evropští konzervativci a reformisté (ECR) co do počtu hlasů třetí, respektive čtvrtou největší frakcí, což prvně zmíněným vůbec neotevřelo cestu k významnějším pozicím, zatímco těm druhým jen v omezené míře – díky tomu, že někteří poslanci této frakce podpořili von der Leyenovou na post předsedkyně EK.

V novém EP tedy máme blok (vládnoucích) frakcí, na první pohled různorodých, které však spojují ideologické cíle (klimatická politika, multietnický postnárodní stát, evropský superstát), a spojují je víc než ohled na ty, jimž vládnou. Pak jsou tu síly, jež programově nemohou abstrahovat od myšlenky národní solidarity, od zájmů těch, jimž vládnou, od jimi vyznávaných hodnot, od jejich vztahu k minulosti. V rovině propagandy je toto dělení prezentováno jako konfrontace nepopulistů s populisty nebo proukrajinských a proruských sil.

Jde o rozdíly prezentované, nebo přímo vytvářené. Také ve střední Evropě. Ve Varšavě se záhy po vypuknutí války z nějakých důvodů konaly důrazné demonstrace před maďarským, výjimečně před ruským velvyslanectvím, nikdy však před zastupitelstvím některé ze zemí, jež předtím během minských rozhovorů přinutily Ukrajinu k dalekosáhlým ústupkům nebo odlišovaly smrtonosné a nesmrtonosné zbraně, aby se v nejkritičtějším okamžiku války vyhnuly dodávkám výzbroje. Jiný příklad: táž polská média, jež v roce 2020 ignorovala slovenské parlamentní volby, dokázala v minulé volební kampani nemilosrdně útočit na Roberta Fica – několikanásobného premiéra, o jehož politice lze říci cokoli, jen ne to, že by kdykoli byla protipolská. V této souvislosti stojí za zmínku, že ty české strany a sdělovací prostředky, které v posledních letech opakovaně vyjadřovaly znepokojení nad ohroženou demokracií v Polsku, dnes nemluví o záměrech vlády Donalda Tuska zakázat stranu Právo a spravedlnost – stranu, již volí miliony Poláků, jež už dvacet let vyhrává parlamentní volby či se v nich umísťuje aspoň na druhém místě a z jejíchž řad vzešli dva prezidenti. Jako by nebylo důležité, co se děje v zemi, s níž má Česká republika jen nepatrně kratší hranici než s Německem a s níž ji pojí velmi silné hospodářské vazby a zájmy.

Zprávy o konci spolupráce uskupení, jež se nehodlají vzdát unijního charakteru Evropské unie, neboť se zkrátka obávají jejího rozpadu, jsou však – řečeno slovy Marka Twaina – značně přehnané. I když Evropská komise samozřejmě má nad EP dominantní postavení, i když bude frakce ECR v částečné a nově vzniklí Patrioti v naprosté izolaci, výraznost a síla veřejné argumentace může a bude ovlivňovat tempo a rozsah skutečných změn v EU. Jediný příklad, namátkou: pokud již dnes je polovina zákonů nebo novelizací v národních parlamentech přijímaná z iniciativy EK a EP, jak moc by se mělo omezit složení sněmoven po chystaných centralizačních změnách unijních smluv?

Demontovat podpůrná kolečka

Střední Evropa je systémem spojených nádob, kde úspěch jedněch přináší také úspěch ostatních. Přitom „chceme-li se spojit, musíme se lišit. Ti, kdo se spolu zcela identifikují, nemohou navázat vztah“ – píše v nedávno vydané knize Husarský kousek Balázs Orbán, vedoucí kabinetu premiéra Viktora Orbána (shoda jmen je náhodná). Orbán také nabádá Středoevropany, aby se vzdali středoevropské perspektivy vnímání světa. Přesněji řečeno, vyslovuje se pro zachování států a národních identit v našem regionu při současné rezignaci na myšlení v kategoriích periferie, východního křídla, nárazníkové zóny atd. „Musíme být schopni proměnit antagonismy a rivalitu ve spolupráci, rozdílnost ve vzájemné vazby“ – píše a dlouze jmenuje konkrétní problémy, jež je třeba řešit. Maďarskou strategii stojí za to poznávat obzvlášť ve světě, kde jako by převažovalo myšlení Nějak bylo, nějak bude, nebo – jak často slyšíme ve střední Evropě – Nezabývejme se věcmi, na něž nemáme vliv.

Chceme-li posílit vliv středoevropských zemí na evropskou politiku, prosadit konečně třeba financování severojižní infrastruktury na podobné úrovni, jako se to už před lety stalo na ose západ–východ, chceme-li zachovat svobodu a suverenitu v národní i individuální rovině, rozvíjet se, aniž bychom se museli vzdát vlastní minulosti, kultury a identity, pak je nejvyšší čas demontovat podpůrná kolečka na našich bicyklech. Je načase najít rovnováhu bez dodatečného opěrného bodu. Jet v pelotonu sebevědomě. Těšit se bonusy a finančními zisky z obchodní expanze a spolupráce – proč ne, žijeme koneckonců v kapitalismu.

Autor je univerzitní pedagog, spoluzakladatel Polsko-českého fóra a Institutu polsko-maďarské spolupráce Waclawa Felczaka.

Článek vychází současně v polském týdeníku DoRzeczy, v maďarském Mandiner a v slovenském deníku Štandard. Titulek, podtitulek a mezititulky – redakce.