Stereotypy pohádek: vrchnost jde po penězích, lid je pracovitý

ÚHEL POHLEDU: Po pohádkové smršti posledních dnů roku, do které se zapojily všechny možné i nemožné televize, začíná být patrné několik věcí. Ani po tolika letech se základní schéma nemění. V dobách socialismu byl pohádkový princip daný: šlechta je jasně zavrženíhodná, ale nějak tam ty prince, krále, královny a princezny dostat musíme. Pokud byly předlohou scénářů pohádky Karla Jaromíra Erbena nebo Boženy Němcové, mělo to svou logiku.

Od té doby se ovšem půdorys pohádek příliš neproměnil.

Především jsou tu rádcové: Rádcové jsou prohnilí, strojí pikle, baží po mamonu, poslouchají za dveřmi a snaží se všemožně zabránit šťastnému konci, který ovšem nevyhnutelně přijde.

Pak tu máme vrchnost. Ta je většinou buď prohnilá, poživačná, nestřídmá, jde jen po penězích, pravý cit ji nezajímá. Nebo je naivní, hloupá, nic netušící a více méně na odpis. V obou pojetích se jasně projevuje odvěká touha s nadřízenými zatočit a v našem specifickém případě odráží dlouhodobě ordinované rovnostářství. O to pozoruhodnější je pak současný mediální zájem o evropské královské dvory.

Velmi důležitá je komika. Jak vrchnost, tak rádcové a rádkyně se většinou pitvoří, a kdyby divák nepochopil, mluví tak zvaně legračně, nebo mají alespoň komicky nasazenou paruku.

Pyšní členové královských, ale i měšťáckých rodin jsou po zásluze potrestáni – mrznou, padají do závějí, do rybníků a vůbec budí oprávněné odsouzení.

K tomu zaznívají písně. Kdepak pohádka bez nějakého trylku. Někde jako podkres, jindy zpívá rovnou láskou zasažená osoba.

A nesmíme zapomenout na lid. Většinou pobývá na venkově, pokud možno v idylických staveních s doškovou střechou, vůkol je krásná příroda, luční kvítí, někdy i potůček. Všichni jsou oblečeni v jakýchsi stylizovaných jupkách, zástěrách, čepcích, vlňácích, pantalónech, vestách – v podstatě by jejich oblečení mohlo přecházet z jedné produkce do druhé.

Jsou bodří, spravedliví, a když se mezi nimi vyskytne nějaký padouch, taky je po zásluze potrestán.

Lid je rázovitý, pracovitý (to se pozná tak, že hospodyně se otáčejí kolem plotny, aby nakrmily drobotinu, starají se o slepice, kravku, roztomilou ovečku, nebo hrabou seno – no, možná i otavy, kdežto hospodáři štípají dříví, ořou a vyspravují obydlí). Jeden by čekal, že ještě založí odbory. Krátce: komunistický ministr školství Zdeněk Nejedlý by z nich jistě měl radost. A co udělají, když se blíží nebezpečí? Přece se semknou.

Pokud upozorňujeme, že pohádky padesátých a šedesátých let byly poplatné době a musely mít budovatelský nádech, nějak jsme se za dalších mnoho let neposunuli.

Stereotypy jsou tak viditelné, že by si zasloužily sociologický výzkum.

Umím si představit, co teď nastane. Obránci a obránkyně pohádek mi vysvětlí, že se pletu, a není nic krásnějšího, než koncem roku taková romantika...

Ale jak všichni víme: pak zazvoní zvonec, a pohádky je konec.