Z objevu, který otřásl vědeckým světem, se nakonec vyklubal fejk a obří ostuda

Nález lebky tzv. piltdownského člověka měl být dlouho hledaným spojovacím článkem mezi lidoopem a člověkem. Jenže se jednalo o podvrh vytvořený z lebeční kosti člověka a čelisti orangutana. Pravda o tomto jednom z největších vědeckých objevů 20. století, který se stal jednou z jeho největších ostud, vyšla najevo před 70 lety, 21. listopadu 1953.

Historie piltdownského člověka se začala psát v roce 1912, kdy obchodník, antikvář a amatérský paleontolog Charles Dawson oznámil, že nalezl v mělkém štěrkovém útvaru poblíž vesnice Piltdown v hrabství Sussex údajné zkamenělé zbytky prehistorického člověka. Dawson, žijící v letech 1864 až 1916, byl správcem onoho pozemku a už předtím získal zásluhy významnými nálezy, jež mu vynesly členství v Londýnské geologické společnosti.

Mimořádný nález části lidské lebky, jejíž vyvinutá mozkovna připomínala současného člověka a čelist vypadala jako z lidoopa, oznámil na schůzi Londýnské geologické společnosti 18. prosince 1912. Lebka byla okamžitě prohlašována za nejvýznamnější paleobiologický archeologický nález všech dob. Odborníci usoudili, že patří ženě, představitelce rasy, ze které vznikli jak lidé jeskynní, tak lidé moderní. Šťastný nálezce se stal nesmrtelným: jeho objev vešel ve známost jako piltdownský člověk neboli Eoanthropus Dawsoni – Dawsonův člověk z dob úsvitu lidstva.

Již pár let po Dawsonově smrti však ukázal podrobný geologický průzkum štěrkoviště v Piltdownu, že tamní štěrky jsou mnohem mladšího původu, než se dosud soudilo, a že jejich stáří neodpovídá určenému stáří Dawsonových nálezů. A následné paleontologické nálezy, zejména v Africe a v Asii, dále zpochybnily pravost nálezů. Kritické hlasy si nakonec vynutily podrobnější průzkum piltdownských pozůstatků. Intenzivní přezkoumání ukázalo, že byly velmi věrohodným podvrhem.

Stáří lidské lebeční kosti nepřesahovalo 50.000 let, čelist a zuby patřily orangutanovi, jeden zub pravděpodobně šimpanzovi. Jejich bližší ohledání odhalilo, že byly uměle obroušeny tak, aby vykazovaly známky „lidského“ opotřebování. Navíc vyšlo najevo, že živočišné pozůstatky, nalezené údajně spolu s lebkou, nemohly pocházet z Británie. A podle chemické analýzy byly kostní fragmenty obarveny, některé sloučeninami chromu a jiné síranem železnatým. Závěry výzkumu byly shrnuty do článku Řešení piltdownského problému, který uveřejnil americký paleoantropolog Kenneth Oakley 21. listopadu 1953 v bulletinu Britského muzea.

Tajemství pozůstatků piltdownského člověka však zůstalo nerozluštěno dodnes, jejich původce se nepodařilo vypátrat, byť jím s velkou pravděpodobností byl Dawson, který disponoval potřebnými znalostmi a dovednostmi. Kvůli kolosálnímu podvodu musely být opraveny tisíce knih.