Smrt hudby v digitálním věku. „Umělá inteligence dobrý song neudělá“

Co dnes umělci musejí dělat, aby se jim vůbec vyplatilo vydávat desky? Jsou kapely živy už jen z koncertů? Nejsme my, posluchači, jen obětí algoritmů, které nám říkají, co máme poslouchat? A je hudební kritika definitivně mrtvá? Pozvání do speciálního letního Salonu Echa, který se odehrál na hudebním festivalu Krásný ztráty v malebných Všeticích, přijali: zpěvák a skladatel Michal Prokop, hudební promotér David Gaydečka a stále ještě mladí muzikanti Andy Čermák (Andy Cermak, Sunflower Caravan) a David Havas (Eden in Leden).

Celá audio a video verze zde.

Všichni stárneme a vnímáme hudbu s postupem času asi trochu jinak. Navíc jsou tu s námi streamovací platformy, které umělcům nedělají mnoho radosti, a za dveřmi čeká umělá inteligence, která jim bude dělat ještě menší radost. Já si vzpomínám, že jsem asi v roce 2002 chodil poslouchat desky do prodejny Bontonlandu. Tehdy jste si tam mohli z cédéčka pustit jakoukoli novou kapelu. Nadšeně jsem tam poslouchal debutovou desku The Strokes, v dnešní době to zní jako opravdu prehistorická vzpomínka, ale pan Prokop má určitě ještě starší historku.

Prokop: Můj první iniciační moment byl, když jsem u nás doma poslouchal ještě šelakové desky. Měli jsme gramofon značky His Master’s Voice, už teda neměl troubu, kterou mají na tom logu, ale ten pes tam byl a byl to gramofon na kliku a ty desky měly sedmdesát osm otáček. To je skutečná prehistorie. Ale pochopitelně, prošel jsem všechny tyhle ty fáze, jak se sem desky dostávaly v dobách, kdy to nebylo samozřejmostí, jak jsme si stáčeli nahrávky na magnetofony: nejprve na pásky, pak už třeba na kazety. Až jsem se dostal do současnosti, kde už žádné nosiče ani nejsou nutné. Muzika visí někde nahoře v cloudech, v nějakých těch obláčcích, což je, upřímně řečeno, dost hrůza, protože my, když hudbu vyrábíme, tak se snažíme, aby měla co nejlepší kvalitu. Většina lidí ji pak ale poslouchá způsobem, který jsem popsal, na telefonu nebo tak podobně, a člověk má potom pocit, že všechna ta práce a úsilí ve studiu byly skoro zbytečné.

Gaydečka: Já jsem začínal s tátovým magnetofonem, páskáčem, který jsem mu zabavil. A protože ten pásek unesl třeba čtyři hodiny, tak člověk nemusel chodit ke gramofonu a otáčet desku po dvaceti minutách. Pamatuji si, že jsem měl kompletní Beatles, to se vešlo asi na dva pásky. Takže vždycky ráno jsem to zapnul, ono to hrálo skoro celý den a pak jsem to večer otočil, zas to hrálo skoro celý den, takže to se trochu podobalo tomu streamingu. Kazety, to byl velký trend konce osmdesátých a začátku devadesátých let. Nejlevnější měli v Holešovické tržnici, my jsme si pro ně s kamarády z gymplu chodili, pak jsme šli do půjčovny Datart, tam jsme si napůjčovali krabice cédéček a přehrávali jsme to na ně, ty kazety jsme pak množili a sdíleli jsme je mezi sebou. K té zvukové kvalitě… Myslím, že dobře to vyjádřil Neil Young, když se onehdy snažil lidi nalákat na svůj projekt Pono, kam chtěl dávat hudbu v té nejvyšší studiové kvalitě. Výsledek z toho studia je totiž úplně něco jiného, než když se to pak zkomprimuje. Nejenomže tam chybějí různé frekvence a hudba je osekaná. Ano, ten základ tam je, slyšíte melodie, harmonie, rozpoznáte jednotlivé nástroje, ale nejsou tam v podstatě emoce. A tím, že tam nejsou emoce, které se nepřenesou, lidi tu hudbu jen konzumují a nenadchne je tolik, jako když ji slyší v originální kvalitě. Řekl bych, že to snižuje vztah publika a hudebníků.

Čermák: Ty jsi mi to dneska v autě připomněl, to krásné Bontonland období z dětství. Pamatuji si, že jsme tam chodili s kamarádem Filipem, který mi dneska dělá zvukaře. A báli jsme se, že nás uvidí ti samí prodavači a vyhodí nás. Tak jsme vždycky vybírali, jeden vždycky hlídal, aby tam nebyl ten samý prodavač, aby to nebylo trapné, že jsme tam denně. Jeden vypadal jak Spock ze Star Treku, nepamatuješ si ho?

Zkrácená verze na YouTube zde.

Celý Salon si můžete přečíst již nyní na ECHOPRIME nebo od středečních 18:00 v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.