Dalších 20 roků EU

Projev Mirka Topolánka na konferenci EÚ: následujících 20 rokov v Bratislavě

Dobrý den přátelé.

Díky za každé dobré ráno, do kterého se svobodni budíme, za každý další dobrý den, který prožíváme v našich relativně svobodných, bezpečných a relativně bohatých zemích. Díky za to, že si pořád ještě rozumíme bez překladu. Díky za to, že zrovna v tomto sále si rozumíme i v obsahu toho, co říkáme. Vďaka za láskavé pozvanie do môjho druhého domova, do Blavy.

Letos slavíme. Doufám, že většina. Dvě a dvě jsou čtyři! Úžasných 35 let od sametové revoluce. Pro mne zázračných 25, pro vás 20 let od vstupu do NATO. Trochu vlažněji 20 let od vstupu do Evropské unie a s úlevou i rozpaky 17 let od našeho vstupu do schengenského prostoru. Wow! Impozantní milníky. Zdálo by se, že byly formálně i fakticky naplněny všechny aspekty, aby bylo možné naše země označit za svobodné, nezávislé a suverénní. Tedy země bezpečné a prosperující! Proč to tak necítíme? A proč tomu tak stoprocentně není a asi ani být nemůže? Proč nejsme dnes bezpeční geopoliticky? Proč nejsme bezpeční politicky, resp. vnitropoliticky? Proč nejsme bezpeční energeticky? Proč ztrácíme konkurenceschopnost, tah na branku, ekonomický výkon a tím i prosperitu našich zemí, iluze a důvěru občanů a dominanci a budoucnost západního světa? Protože nefungujeme my, EU a ani „svět“.

Na společném zasedání národních parlamentů v Bruselu, které jsem 17. 2. 2009 coby předseda Evropské rady vedl, jsem řekl: „Všichni víme, že jsme na jedné lodi. Jsme na jedné lodi – všech 27 zemí EU a v každé jednotlivé zemi jak vláda, tak opozice. Je to ale pravda? Jsme opravdu na jedné lodi? Někteří říkají, že to je sice jedna loď, ale má různé paluby – první třídy, druhé třídy a další; někteří říkají, že je to Titanic – loď se potápí, ale na palubě se pořád tančí klimatické tance. Jiní chtějí hasit požár krize benzinem protekcionismu, další chtějí mít svou loď, národní loď...“ Mluvil jsem tehdy obrazně o nejednotě, nesvornosti, protekcionismu, rostoucím nacionalismu. Od té doby je po krizích situace horší. Bůh není, vše je dovoleno!

Jsme vůbec schopni v době souběhu všech ekonomických, energetických, kulturních, migračních a hodnotových krizí a globálních hrozeb přesvědčit evropské elity a naše vlastní spoluobčany o nutnosti pootočení kormidlem onoho pomyslného „evropského“ Titaniku? Jsme schopni se shodnout na nejmenším společném jmenovateli změn na unijní, ale i národní úrovni a dostat se tak na trajektorii návratu do klidných vod svobody, bezpečí a prosperity, oněch prvotních sudiček úspěšného evropského projektu? Mnoho otázek, málo odpovědí.

Tyto a mnohé další otázky si bude klást i dnešní konference. Budete se pokoušet odpovědět – doufám, že bez cenzury, přehnané politické korektnosti, ale pozitivně – na soubor otázek, týkajících se eroze evropského integračního projektu, budete se snažit pojmenovat příčiny problémů a hledat recepty na jejich řešení. Je za pět minut dvanáct. Z pohledu bezpečnostních rizik možná po dvanácté… Měli byste, měli bychom být schopni – nebo raději, musíme deklarovat naši společnou připravenost hájit budoucnost Evropské unie a spolupodílet se na odstraňování mýtů, hrozeb, nedorozumění a chyb. Nemáme totiž k evropskému projektu žádnou reálnou geopolitickou, bezpečnostní a ekonomickou alternativu a rozklad EU není ani náhodou v našem bytostném, národním zájmu. Proto tu dnes jsme a musí nás být slyšet! Dlužíme to sami sobě a hlavně našim občanům. Je to naše společná odpovědnost!

Nemám ambici prezentovat český pohled na uplynulých 20 let v Evropské unii. Nemám k tomu mandát, chuť ani dostatečný odstup. Říkám ale dvacet let totéž. A budu to říkat i dalších 20 let, pokud dožiju a bude komu… Iritovala mě už frekventovaná mantra návratu „zpět do Evropy“. My jsme ale z Evropy nikdy neodešli! My chtěli zpět demokracii, svobodu a kapitalismus. Doteď se mi v bermudském trojúhelníku mezi palácem Berlaymont, budovou Justus Lipsius a budovou Paul Henri Spaak na Rue Wiertz zvyšuje tlak a dělá mdlo. Žena mi vždycky říká, že nemám moc žertovat a rozčilovat se. Dnes ji poslechnu jen napůl. Doufám, že mě neprásknete.

Jsem buď vůdce smečky, nebo vlk samotář. Dnes jako důchodce už jen to druhé. To mi umožňuje nebrat si servítky. Mám 68 let, jsem starý, bílý, heterosexuální, neortodoxní muž, neoliberál, neokonzervativec, neokatolík, neomalený boomer, neolitický žrout masa a proteinů, nekouřící kuřák, neoblomný řidič dieselu. Jsem pro dnešní progresivní Evropany živá mrtvola, poslední kromaňonec, fosilie, boomer… Přežíváním kazím barvotiskový obrázek dokonalého světa, ve kterém jen svítí slunce, všichni se mají rádi, jsou si rovni, neexistují peníze, rozdíly, pohlaví ani rizika. Na to, že jsem vlastně mrtvý, jsem ale poměrně hlasitý. Nedá mi to. Dlouhodobě se totiž snažím vyvracet nejrůznější mýty a „nastavovat zrcadlo“ hlupákům, užitečným idiotům, putinovským slouhům, nacionalistům, neomarxistům a novodobým progresivistickým snílkům. Nikdy nesmíme dát zelenou zlu tím, že budeme mlčet!

Preferuji univerzální hodnotu – svobodu, odpovědnost, rovnost příležitostí, zastupitelskou demokracii, liberální kapitalismus, konzervativní hodnoty založené na tradici, víře, rodině, vzdělání, lásce k vlasti – před bezbřehou solidaritou, kolektivními právy a vynucenými nároky, regulacemi, dotacemi, kvótami, před rovností všeho a všech, před korporátním ESG socialismem a apokalyptickými scénáři konce světa.

Byl jsem tehdy naivní, hloupý nebo jen špatně informovaný optimista, když jsem voličům ODS v roce 2003 doporučoval hlasovat v referendu ke vstupu do EU ano? Nebo jsem nechápal, kam se EU v čase pohybuje a jakými mýty infikuje lidi napříč zeměmi? Nebo jsme já, vy a naši spoluobčané byli ještě zblblí poté, co jsme vylezli z terária, z toho bolševického lágru a vypustili nás do volné přírody, aniž jsme si všimli, že je kolem taky plot? Ne. Naopak! Už tehdy jsem měl jasno. Nemáte-li alternativu, nemáte možnost volby! Alternativou k nedokonalému, v čase erodujícímu a kritizovatelnému projektu EU je pouze pád zpět do východní, imperiální, protofašistické putinovské despocie. Do tradiční sféry zájmu Kremlu. Agrese a válka na Ukrajině jsou jen očekávatelným vývojem po nástupu Putina, po anexi Jižní Osetie a Abcházie 2008 a agresi na Krymu 2014. To fakt nechceš! Nakonec je to rozhodování, přes všechny pochybnosti, lavírování a výhrady, černo-bíle binární. Brusel, nebo Moskva? USA, nebo Čína? Ukrajina, nebo Rusko? Euro, nebo rubl? Ale taky Tchaj-wan, nebo Čína? Izrael, nebo Hamás? Není to těžké. Zkuste to. Absence demokracie, ataky na individuální svobodu a plíživá destrukce kapitalismu v EU jsou pořád stonásobně lepší než autokracie, otroctví a státem řízená mafie ruského střihu. Nesmí být ani na vteřinu pochybnost o naší preferenci. Musíme být majákem svobody, světlonoši demokracie a advokáty kapitalismu. Přesto – nebo právě proto – si můžeme dovolit oprávněnou kritiku EU a pranýřování mýtů. Jakých mýtů? Třeba MeToo…

1. Mýtus o ideálním sociálním státu blahobytu. Ta pohádka o chytrém úředníkovi, hodném státu a prospěšné regulaci, nebo spíše o vlku v rouše beránčím. Pamatuje si ještě někdo, že základními premisami Společenství uhlí a oceli byly svoboda, bezpečnost a prosperita? Ne regulace, ne protekcionismus, ne dotace, ne kvóty, ne haldy direktiv. Evropa na tento mýtus doplatila ztrátou vývojového tempa, étosu, cíle a identity, ztrátou konkurenceschopnosti v globalizovaném světě. Dostala se do bludného kruhu, v němž nepřiměřená sociální očekávání nadobro blokují hluboké reformy, neboť pravidelně ohrožují volební výsledky vládních stran. Dnešní dotační sociální dumping a populismus obchodují se strachem z války, z chudoby, migrace, z bolesti, nemoci, smrti. Je to klasická highway to hell!

2. Mýtus o možnosti převýchovy zaostalých Evropanů a o nápravě zkaženého světa? Naprosto fatální chyba. Má či může Unie vychovávat své občany? Má vymýšlet nové a nové daně, nové a nové regulace, nová nařízení a nová pravidla, s jejichž pomocí chce předělávat obyvatelstvo k obrazu svému, měnit vzorce chování a vychovávat moderního, bezpohlavního, bezemisního, nového světoobčana? Může nechat desítky milionů lidí zchudnout ve jménu „záchrany planety“? Může Unie direktivně regulovat obyvatelstvo tak, aby přímo či nepřímo nakazovala, co mají lidé číst, pít či jíst, v jakém množství, jak mají bydlet, čím se mají přepravovat, čím mají topit, jak se mají chovat, co smí říkat a co si smí myslet? Lidská individuální svoboda, tedy i svoboda volby a rozhodnutí byly dosud považovány za základní hodnotu a lidské právo. Ne právo na práci, bydlení, životní prostředí, bankovní účet a na štěstí. Jakékoliv převýchovné snahy zanechávají pachuť reminiscence na režimy dávno minulé. Celkový společenský vývoj, kdy je nenápadně, ale jistě vytyčován celé společnosti neodvratný cíl – vytvářet novou, tentokrát nikoliv beztřídní, nýbrž bezemisní a dokonale dekarbonizovanou společnost –, vyvolává obavy z toho, že i zdánlivě nepravděpodobné ideje mohou být v zápalu „boje o novou, lepší budoucnost“ přetaveny v realitu. Společným rysem těchto pokusů je navíc jeden „bezvýznamný detail“. Praporečníci ke svým regulatorním choutkám nemají explicitní mandát od voličů. Veškeré snahy o převýchovu obyvatelstva směrem k vybásněnému ideálu, ať už formou zdanění, či jiných regulací, považuji za sociálněinženýrský projekt k nastolení nového, spravedlivého, antiutopického světa. Socialismus je filozofie neúspěchu, krédo nevědomosti a evangelium závisti. Jeho neodmyslitelnou ctností je rovnoměrné rozdělení bídy. To říkával Winston Churchill. Problém socialismu je ten, že nakonec vám dojdou i peníze ostatních lidí, razila později jeho nástupkyně Margaret Thatcher.

Podstata evropské integrace nikdy nezmizela, nevytratila se. Je zanesena papírovou byrokratickou džunglí, v niž se EU proměnila. Onu podstatu lze pojmenovat jedním slovem: svoboda. Evropský liberální model soutěživosti, svobodného užívání plodů ducha a podnikavosti, ochrany soukromého vlastnictví, nahrazení státního donucování volnou konkurencí. Zmíněné hodnoty, které z malé a zdroji příliš neoplývající části planety Země učinily světového lídra, jsou totiž v posledních desetiletích pošlapány. Ve skutečnosti neexistuje nic jako „nová ekonomika“ či „nová politika“. Stále existují jen dvě základní možnosti: buď kráčíme ke svobodě, potažmo k prosperitě, anebo se plížíme do otroctví a bídy.

Socialistická ideologie státu blahobytu obírá občany o individuální svobody ve jménu kolektivistických práv. Znamená další eskalaci nároků na úkor zásluh, další útok na staré dobré evropské hodnoty. Přerozdělování už dávno dosáhlo míry, kdy není jen snahou o vyrovnání rozdílů v rámci volného trhu; stalo se cílem samo o sobě a pro mnohé i vůdčí ideologií namísto svobodného podnikání. Dotace se staly novou drogou, která nás vede do závislosti a neschopnosti prodělat odvykací kúru. Časem dojdou i tyto peníze. Natiskneme nové? Aha…

Nepotřebujeme hledat novou vizi Evropy, nemusíme nově definovat podmínky rozšiřování, kreslit si prstem na mapě nebo horečně počítat, kolik kapek lze ještě vymáčknout z dokapávajícího kohoutku solidarity. Raději se vraťme ke staré dobré Evropě jako prostoru svobody. Je to také jediný způsob, jak zajistit prosperitu a bezpečí, protože slov o solidaritě se lidé nenajedí ani je neochrání. Víra v člověka, důvěra v jeho schopnost se rozhodnout, rozšíření prostoru svobody, bezpečí, stability a prosperity v zájmu naší svobody, našeho bezpečí, naší stability a naší prosperity. Naší největší komparativní výhodou jsou svobodní a pilní lidé, ne byrokraté. Nesmíme dopustit, abychom v soutěži o globální konkurenceschopnost prohráli. Pokud ani válka na Ukrajině nepřinutí evropské elity ke změnám paradigmatu a chování, není nám do budoucna pomoci. Druhou šanci k udržení svobody a tím i prosperity nedostaneme.

Debatu tím můžeme ukončit. Síla Evropy vždy byla, podmíněně je i dnes a nutně musí být do budoucna právě v její svobodě. A spolu s Javierem Mileiem, který to 17. ledna v Davosu těm zkoprnělým panákům z celého světa nastřílel do tváří jak ze čtyřiačtyřicítky koltu Anaconda volám „Viva la libertad, carajo!“; „Ať žije svoboda, sakra!“. K tomu můj oblíbený spisovatel George Orwell řekl: „Svoboda znamená svobodně prohlásit, že dvě a dvě jsou čtyři. Jestliže toto je dáno, všechno ostatní z toho vyplyne.“ Těžko bych nalezl lepší pojmenování pro Evropu, o jakou usilujeme. Tak do práce, caballeros y señora, niños y niñas.