Nonstop disident Michal D.

KOMENTÁŘ

Nonstop disident Michal D.
Michal David Foto: wikimedia commons, David Sedlecký
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Čím dávnější jsou časy komunistického režimu, tím početnější jsou řady těch, kdo mu před víc než pětatřiceti lety statečně vzdorovali. Nově je rozšířil populární hudebník Michal David. V široce sdíleném videu mluví o svých obavách z toho, že se vrací normalizační poměry. „Dneska člověk už nemůže nic říct. Lidi se bojí říct pravdu, vracíme se zpátky do totáče.“ Zneklidněný tím je skutečně hluboce. „Co se to děje? Vždyť my se vracíme tam, co jsme říkali, proti čemu jsme všichni bojovali a hlavně my muzikanti taky, že jo.“

 

Nemálo pamětníků jeho slova zaznamenalo s pobaveným či pobouřeným údivem. Michal David jako bojovník proti režimu. Nějak jsme si toho tenkrát nevšimli, asi jsme měli dávat lepší pozor. To naštvání, jež jsem zaznamenal mezi vrstevníky, nepramení jenom z toho, že se tu někdo neprávem přiřazuje k těm, kdo „hlavně bojovali“. Ale z toho, že se někdejším rebelstvím holedbá člověk, jehož hudba pro ně byla zvukem pozdní normalizace. Pro holky a kluky s vášní pro hudbu nebyl Michal David jenom popař, který se veze s režimem. On byl ten režim. Tedy jistým způsobem. A vůbec nejde jenom o tu často zmiňovanou spartakiádní skladbu Poupata. Písně, které hrál a zpíval s pověstnými Kroky Františka Janečka, vyjadřovaly ducha doby s její otupující nablblostí, cynismem, rozesmátým odhodláním mít se dobře za každou cenu, samozřejmým a podlézavým konformismem. Zněly odevšad jako „lákavá“ nabídka režimu mladým lidem, evokovaly obraz pro jednou se vlídně usmívajícího tajemníka přes kulturu: jen ať se mladí baví, uspořádáme pro ně mejdan století, samozřejmě s patřičným dozorem. Pokud by po mě tehdy někdo chtěl, bych vyjmenoval to nejcharakterističtější pro svět, v němž žiju, písně Kroků by se na ten seznam nepochybně dostaly. Jako zvuk grotesky a trapnosti těch časů, z nichž si člověk sice často dělal legraci, zakrýval tím ale jenom hořkou bezmoc, věděl, že neunikne.

Hlas toho všeho se dnes označuje za bojovníka, netroufl bych si ani tvrdit, že při tom vědomě lže, lidská schopnost obelhávat sebe sama nemá hranice. Navíc, česká společnost si ho cení. Po úspěchu hokejistů v Naganu v roce 1998 zažil velký comeback – pouštěli si jeho písničky v šatně. A od té doby se nějak drží, je úspěšný a populární. Může to souviset s celosvětovým revivalem hudby osmdesátých let, jenž svou délkou osmdesátá léta už dávno překonal. A jistě taky s tím, že mladší generace jeho songy nevnímají přes filtr nějaké tíživé osobní zkušenost, tak si to jejich „nadčasové poselství“ užívají, možná s trochou ironie, taky jsou jaksi uživatelsky vstřícné, texty si člověk zapamatuje snadno a rytmus udrží i po několika pivech. Kdo by nechtěl žít nonstop?

Nakonec i to vžívání se do role disidenta není nějaký Davidův ojedinělý osobní úlet. Cítí se tak dnes kdekdo – nebo o tom přinejmenším rád mluví. A tihle „novodobí disidenti“ mohu ve slovech Michala Davida slyšet velký příslib do budoucna. Ten zpěvák má nějaký cit pro moc a její pohyby, umí odhadnout, kam je dobré se postavit. Kdo má Michala Davida na svojí straně, patří mu budoucnost.

×

Podobné články