Evidentně vstupujeme do období nestabilní geopolitické situace a výzev k zákazu účasti či k bojkotu bude víc a víc. Místo neustálých kontroverzí by tak na olympiádu neměl jet nikdo, píše Ondřej Šmigol.
Foto: Shutterstock
1
Po vpádu SSSR do Afghánistánu v roce 1979 se Spojené státy rozhodly k bojkotu olympiády v Moskvě a vyzvaly ke stejnému kroku své spojence. Britská premiérka Margaret Thatcherová si velmi přála, aby se její země k bojkotu přidala. Britský olympijský výbor to odmítl. Účast nechal na jednotlivých sportovních svazech, z nichž drtivá většina dala najevo, že je nějaká politika nezajímá, že chtějí hlavně soutěžit o medaile. Neúčastnilo se pouze pár svazů známých svou pravicovostí, jednalo se hlavně o jezdecké sporty a třeba jachtaře. Naivita ohledně míchání sportu a politiky tedy není nic nového. V České republice to nyní předvedl olympionik David Svoboda.
Ten se notně zamotal do svého vyjádření, zda by ruští a běloruští sportovci měli jet na olympiádu v Paříži v roce 2024. Nejdříve v České televizi prohlásil, že jeho osobní názor souzní s aktuálním stanoviskem MOV, který na rozdíl od období bezprostředně po ruské invazi na Ukrajinu doporučil návrat neutrálních ruských a běloruských sportovců do soutěží. Pak se rozpovídal o tom, že válka na Ukrajině stále probíhá a první obětí každého válečného konfliktu bývá pravda. Na upozornění moderátorky ČT, že valné shromáždění OSN opakovaně v rezolucích odsoudilo agresi Ruska vůči Ukrajině, reagoval Svoboda slovy: „Může to být klidně mýlka, co já vím.“
Po kritice ze všech stran své vyjádření urychleně odvolal. Zdůraznil, že rozhodně neschvaluje válku na Ukrajině a nemá důvod obhajovat politiku Ruska nebo Běloruska. „Jde mi pouze o obranu nevinných sportovců, a aby politika do sportu co nejméně zasahovala. Bohužel některá moje vyjádření vyzněla nešťastně a zřejmě způsobila zcela jiný dojem, než jak jsem to měl v úmyslu. Do domnělé pozice ‚ďáblova advokáta‘ ruských sportovců jsem se dostal jen svojí nemotorností v rozhovoru. Neměl jsem den. Nebojte se, nejsem na špatné straně,“ prohlásil.
Svoboda ve svých názorech není sám. Mezinárodní olympijský výbor jasně signalizuje, že dovolí ruským a běloruským atletům účastnit se pod podmínkou, že budou soutěžit jako „mezinárodní sportovci“, a ne pod národními vlajkami, a také pokud nejsou příslušníky ruské armády ani válku na Ukrajině aktivně nepodporují.
Mají tedy ruští sportovci jet na olympiádu? Pokud se bere zaklínání se apolitičností a oddělováním světového dění od sportu do důsledku, odpověď musí být samozřejmě. V tom případě jediným kritériem pro účast na olympiádě je dostatečný sportovní výkon, za předpokladu, že byl dosažen bez pomoci dopingu, s čímž mají Rusové rovněž problémy.
Tak nějak ale cítíme, že to není dostatečná odpověď. Existují zločiny tak velké, že je nelze vyčlenit do sféry „politiky“ a tvářit se, že neexistují. Rozpoutání největší války v Evropě od roku 1945 do této kategorie rozhodně spadá. Nepovolit účast lidem aktivně podporujícím válku je minimum. Ideálně by neměl jet z Ruska nikdo. Možná je to nespravedlivé ke sportovcům, kteří pouze trénují a hledí si svého. Jenže kdyby si nehleděli svého, možná by válka nikdy nevypukla. Pokud neúčast ruských sportovců uspíší konec bojů, byť jen o jeden den, stojí za to. Pro nevpuštění atletů na olympiádu existuje precedent. Na londýnskou olympiádu v roce 1948 nebyli pozváni Němci a Japonci, a to již bylo po konfliktu.
Hlavní problém olympijských her není v přísné apolitičnosti, ale naopak jejich nedílné spojení s politikou. Sportovní monstrakce, jíž se účastní téměř všechny státy světa, se kontroverzím a skandálům nikdy nemůže vyhnout. Výzvy k bojkotu doprovázely hry v Soči v roce 2014 a Pekingu roku 2022. Rio de Janeiro v roce 2016 bylo vysoce kontroverzní kvůli vyklízení slumů, Jihokorejci se hry v Pchjongčchangu v roce 2018 snažili využít k jakémusi usmíření se Severokorejci a postavili společný hokejový tým, což KLDR promptně využila k sebepropagaci. Jediná opravdu apolitická olympiáda za posledních deset let tak bylo Tokio, tamní hry ale zase zhatil covid a soutěžilo se před prázdnými tribunami.
Pokud jdeme dále do historie, narazíme na ještě kontroverznější olympiády. Výzvy k bojkotu Pekingu 2008, bojkoty Los Angeles 1984 a Moskvy 1980, masakr izraelských sportovců v Mnichově 1972, Mexico City 1968, konané jen deset dnů po masakru demonstrujících vládou, a samozřejmě Hitlerova olympiáda v Berlíně v roce 1936.
A dá se předpokládat, že kontroverzních olympiád bude přibývat. Cena pořádání her neustále stoupá, a občané v demokratických společnostech jsou tak k pořadatelství značně chladní. Naopak nejrůznější autoritářští vůdci je rádi využívají ke svému zviditelnění. Také evidentně vstupujeme do období nestabilní geopolitické situace a výzev k zákazu účasti či k bojkotu bude víc a víc. Místo neustálých kontroverzí by tak na olympiádu neměl jet nikdo a jednou provždy by tento cirkus měl skončit. A pokud lidé na olympijských hrách opravdu trvají, měly by se omezit na zahajovací ceremonii a sprint na 100 metrů, což jsou jediné části, na které se dá dívat. Nebo se aspoň přestaňme tvářit, že politika na olympiádu nepatří.
00:01
