Idola jsme si vybrali dobrého

KOMENTÁŘ

Idola jsme si vybrali dobrého
Ve čtvrtek večer v Praze vystoupili Nick Cave and The Bad Seeds. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Ve čtvrtek večer v Praze vystoupili Nick Cave and The Bad Seeds. O2 arena byla plná lidí všech generací, včetně té mladé, zaslechl jsem po koncertě kluka svěřovat se svojí slečně, při jaké písni se rozbrečel (byla to O Children). Hojně zastoupená mezi nimi byla ta plus minus moje, lidi, kteří toho australského umělce poslouchají už od osmdesátých devadesátých let minulého století a jeho písně jsou důležitá součást zvuku jejich životů; stárli a zpovzdáli sledovali, jak stárne umělec, jemuž si zvykli familiárně říkat Nick, jak je to mezi blízkými lidmi zvykem.

 

Den po koncertu psali na sociální sítě jinak, než jak se člověk obvykle vyjadřuje o hudebních akcích. Jako o významné životní události, možná v něčem i transformativní, většina z nich přitom Cavea naživo viděla několikrát. A vlastně se jim nedivím. Taky jsem si v O2 areně něco prožil, z hudby to vyrůstalo, ale nemuselo to s ní tolik souviset, neřekl bych, že The Bad Seeds hráli nejlíp, jak jsem je kdy slyšel hrát, nebo že všechny písně z jejich nové desky v živém provedení zněly skvěle. Ale ten koncert přinesl setkání s nějakou výjimečnou intenzitou. Sledoval jsem ho z místa, které bylo tak daleko od pódia, jak jen je to v rozlehlé aréně možné. Při první skladbě jsem měl pocit, že můj večer bude sestávat ze sledování vzdálené světelné show, doprovázené výborným a hlasitým zvukem. Později jsem si ale připadal, jako kdybych stál přímo pod pódiem, stržený energií člověka, jehož jsem byl na dálku schopen jen taktak rozeznat, zalykajícího se, zmítajícího se, chrlícího slova v jakési někdy až do groteskní krajnosti dohnané kazatelské extázi. Takzvaně podává výkon a zároveň dokáže překročit mezi výkonu, performance, v roli hvězdy se stát někým velice skutečným.

Vrstevníky a souputníky tak mohu ujistit: když už nic, aspoň toho idola jsme si vybrali dobrého, není o tom sporu. V dávných dobách mohlo setkání s ním být iniciační, ukázalo, jak může znít hudba a jak mohou vypadat a chovat se ti, kdo ji provozují, z čeho může vycházet, jak moc může popírat momentální trendy, a přesto vyjadřovat to nejakutnější teď. On i jeho skupina (především kapelník The Bad Seeds Warren Ellis) po desetiletí dokládají, že ten nejvíc cool pánský „outfit“ je dobře ušitý černý oblek, nošený ovšem se značnou dávkou ležérnosti. To je také dobré vědět. Pro mužskou část publika také mohli představovat ideál, ehm, maskulinity, nesešněrované zarputilým a často bezděčně komickým tvrďáctvím ani podobně křečovitým dokazováním vlastní vyspělosti a oddanosti novému pojetí dobrých mravů. A možná největší výkon Nicka Cavea je, že v pozdějším věku (je mu 67) svým fanouškům ukazuje, jak důstojně zestárnout. A nemyslím teď jaksi kariérní stránku věci, netvrdím, že odpovědí na potíže počínajícího „podzimu života“ je stát se rockovou hvězdou a umět ze sebe všechno vydat během dvouapůlhodinového koncertu. I když, asi se to taky hodí. Ale umět oslovit lidi i jinak, mluvit s nimi vážně a otevřeně, bez taktizování či laciné snahy šokovat. Nick Cave to v posledních letech dělá s velkým ohlasem, napomohlo tomu, že to z jeho strany nebyl kariérní krok, ale způsob sebezáchovy poté, co spolu s rodinou zažil strašnou tragédii. Den po koncertu jsem myslel taky na vrstevníky, lidi generace, jejíž veřejný obraz není zrovna skvělý, čemuž se nedivím, a zároveň k tomu asi přispívám. Na všechny ty zneklidněné strýce a tety, kteří si z pobouření (někdy nepochybně opodstatněného) udělali živnost a prodávají ho v ekonomice pozornosti podobně smýšlejícím. Na to agresivní veledůležité a často taky bezobsažné frflání, které se vydává za zásadní polemiku se soudobým světem, který by přitom polemiku skutečně potřeboval. Všichni působí tak neochvějně ve své víře, že líp se to dělat nedá... Dá. Viděl jsem to.

 

×

Podobné články