Přibližně 19 milionů rumunských voličů mělo v neděli příležitost zúčastnit se voleb nástupce prezidenta Klause Iohannise, který po dvou zvoleních nemůže znovu ...
Při cestovních hovorech s Karlem Schwarzenbergem jsem se snažil vyhýbat tématu smrti, protože bylo zřejmé, že se blíží. Nemyslím, že by to kníže neunesl, to vůbec ne, ale právě proto, že jí rozuměl jako katolík a jako člen rodu, kde smrt představuje vždy nějaký historický milník, o ní nemluvil naplano. Když se v říjnu jeho stav zhoršil, řekl mi v nemocnici, že ví, že se přiblížil ke konci, ale hned začal mluvit o něčem jiném.
Jednou jsem ho ale pobavil, když jsem mu vyprávěl o svém otčímovi Janovi, jenž je v pětadevadesáti letech stále čilý a plný různých zájmů: třeba sepisuje spisek o mariáši. Byl jsem za ním ve starobinci (jak tomu velmi příjemnému penzionátu říká), a protože přece jen bylo nutné si ty věci ujasnit, zeptal jsem se ho opatrně, kde a jak se hodlá uložit. A ten Honza mi řekl: Víš co, probereme to tak za dva roky. To se kníže rozesmál.
Teď jsme s Michaelem Pastorkem zastavili na cestě mezi Kožlím a Orlíkem, vystoupili z auta a vydali se – za knížetem. Bylo před Vánocemi, čtrnáct dní po jeho pohřbu a uložení v hrobce, k níž jsme kráčeli. Michael byl deset let knížecím řidičem… Ale to slovo ani zdaleka nevystihuje vztah, který se mezi nimi vytvořil, a pouto, které mezi nimi vzniklo. Jak mi Michael říkal, byla to zprvu pracovní záležitost, nejdřív měl pocit, že ho snad kníže ani nevnímá, prostě šofér, který se má starat, aby ve správné době byl na správném místě. Postupně se však mezi nimi začal vytvářet vztah, který možná ani jeden z nich neměl v plánu. Vztah důvěrné loajality, navázanosti a vděčnosti, u každého sice z jiných důvodů, ale protínající se v poměru až symbiotickém. Ten vyvrcholil v posledním půlroce knížecího života, kdy se Michael od něho téměř nehnul. Možná že nikdo nebyl knížeti na konci tak blízko jako tenhle klidný a spolehlivý chlapík, bývalý policajt, otec dvou dětí, vášnivý čtenář, muž v pravou chvíli mlčenlivý a jindy zas sdílný.
Od něho jsem se dověděl, že „kníže právě umřel“, jak mi smutným hlasem řekl do mobilu krátce po půlnoci 12. listopadu. Pak jsme spolu mluvili před pohřbem a domluvili se, že až to půjde, pojedeme na Orlík k hrobce. Tak jsme vyjeli tou cestou, kterou jsme podnikli před půl rokem s knížetem, a blížili se zas k Orlíku. Tehdy jsme také projížděli podél zámeckého parku, kde ten krásný chrámek smrti stojí. Samozřejmě kníže věděl, že se nechá pohřbít zde, v hrobce orlické sekundogenitury, vedle svého bratra Bedřicha, který sem byl uložen v roce 2012, i vedle otce a matky, kteří byli pohřbeni v Murau, ale přeneseni po roce 1989 sem. A vedle všech těch orlických Karlů, počínaje zakladatelem, maršálkem Karlem I. Filipem, jenž plán na postavení hrobky odkázal potomkům a podle závěti se sem nechal přemístit čtyřicet let po své smrti, když nová a krásná novogotická kaple konečně v roce 1864 stála.
Teď jsme s Michaelem zůstali sami, naším tématem byl ovšem kníže, to ani jinak nešlo, měl jsem pocit, že i Michael je rád, že o něm může mluvit s někým, kdo ho trochu znal, a přitom nebyl tak vysoko, aby s ním o tom mluvit nebylo možné. A tak mi Michael vyprávěl, jaké ty poslední tři měsíce byly a jak se vše sunulo k závěru, u kterého byl, protože si ho kníže k tomu vybral. Nechám ho tedy mluvit, jak jsem to poslouchal cestou k hrobce.
Já vím, že ses mě po smrti ptal, jestli kníže nechtěl v Praze zemřít. Chtěl i nechtěl. Fakt je, že někdy v říjnu, to ležel už podruhé v nemocnici na Karlově náměstí, mu lékaři dost otevřeně naznačili, že má před sebou poslední rovinku a že je čas myslet na to, jak ji strávit. A kníže opravdu začal uvažovat o tom, že by odjel nebo se nechal nějak dovézt na soukromou kliniku do Vídně, kde by měl nejen všechen komfort, ale kam by za ním mohla kdykoli přijít rodina. Plánoval, že zatím by se upravily jeho byty ve Voršilské a na Dřevíči, kam by se pak případně přemístil, až by se stav zlepšil – ale upřímně řečeno, myslím, že tomu už nevěřil ani on. Zároveň je fakt, že on byl v Praze spokojený a ta péče, které se mu tady dostávalo, byla absolutní. To pak i ve Vídni říkali, že oni by s ním nesvedli víc. Je přitom fakt, že nejprve pro něj nebylo možné sehnat jednolůžkový pokoj, že s ním byli na pokoji dva pánové, ale kníže opravdu nebyl typ, který by si v téhle věci stěžoval. Doktoři a sestry mu věnovali plnou péči, ale myslím, že si plně uvědomili, kdo tam leží, až když za ním přišel premiér Fiala s prezidentem Pavlem. Vadila mu jiná věc: potřeboval často chodit na toaletu a s tím byla potíž. Jak dbal na důstojnost, tak měl problém, že ho tam braly sestry, jednou se stalo, že ne úplně ochotně. Tak se kníže trochu naštval a řešil to tak, že mě požádal, abych mu asistoval já. Tak by se dalo říct, že jsem plnil tuhle úlohu, prostě jsem se o něho staral skoro ve dne v noci. Jak známo, týden před smrtí padlo rozhodnutí, že ho přece jen letecky dopraví do Vídně. Kněžna chtěla, abych s ním letěl, ale pak s ním letěl profesor Holaj, který mu kdysi operoval srdce, já tam jel autem, abych mu převezl věci. Tehdy ještě ten stav nebyl kritický, nikoho nenapadlo, že to půjde tak rychle.
Ale v pondělí, když přiletěl a umístili ho do nemocnice Rudolfinerhaus, soukromé nemocnice ve čtvrti Döbling, tak stav byl normální, dokonce to vypadalo, že kníže je na tom vlastně dobře. Každý den tam chodila kněžna, ve středu, to byl jeho nejlepší den, si dal fajfku, já ho vyvezl na balkon, tam si ji vykouřil. Krize přišla ve čtvrtek večer. Ve středu, po tom doutníku, si večer objednal kvalitní víno, já jsem mu pro něj jel na palác. Odpoledne přišla kněžna, dali skleničku, pak kněžna odešla, no a pozdě odpoledne začal být takový jakoby zmatený, začal hůř mluvit, nešlo mu moc rozumět, chtěl každou chvíli jít na záchod, takže jsem mu pořád pomáhal z postele a do postele, začalo to být takové, no, divné. Odpoledne za ním ještě přišla Anna, manželka Vittiho, třetího dítěte, s vnoučaty, ta si toho také všimla, tak se tam zdržela jen chvíli, že přijde zítra. A ono se to pořád zhoršovalo, takže k večeru už mluvil velmi špatně a dostával se do stavu, kdy nebylo jasné, jestli je při vědomí, nebo ne. Držel mě za ruku a opakoval, česky, Prosím pomoc, prosím pomoc… On totiž ležel na posteli a měl asi pocit, že z ní sjíždí, takže jsem ho opakovaně posunoval nahoru a zase nahoru, pak už to nešlo, měl hlavu úplně u zdi.
Kolem půl deváté konečně usnul, já si řekl, zaplaťpánbůh, usnul, bude chvíli klid, tak jsem se zvedl, protože jsem potřeboval na hotel, domluvil jsem se se sestrami, že ho budou hlídat, a asi na dvě hodiny jsem odjel. Vrátil jsem se něco po desáté, kníže pořád spal. To přitom nebylo normální, protože on se několikrát během noci probouzel, aby šel na záchod. Mluvil jsem o tom se sestrami, ty mi říkaly, ať jsem rád, že spí, a ať jdu i já. Tak jsem ještě chvíli počkal, ale kolem půlnoci jsem šel spát taky. Kolem druhé jsem se probudil, divil jsem se, že mi nevolal, protože on měl běžně ve zvyku mi v noci volat, tak jsem se oblíkl a šel do nemocnice. To byly asi tři. Kníže pořád spal, sestry mi říkaly, že všechno je o. k., že přístroje ukazují, že je v pořádku. Tak jsem se vrátil a šel dospat.
V sedm jsem byl zas v nemocnici, kníže pořád spal. To už bylo hodně divné, protože on fakt normálně chodil pětkrát šestkrát na záchod. Ale tlak měl normální, takže mělo všechno být v pořádku. Pak mu píchli do břicha inzulin, na to nereagoval, jen pořád spal. Tak už jsem začal dělat poplach, nechal jsem zavolat profesorku Redlerovou, ta přišla a řekla, že ho zkusíme vzbudit, o což jsem se šetrně pokusil, načež kníže otevřel oči a pak je zas zavřel, načež zkolaboval. Začali jsme ho rychle oživovat, já mu prováděl masáž srdce, udělal jsem asi dvacet stlačení, mezitím tam byl resuscitační tým, ten mu srdce opět nahodil, ale k vědomí ho už nepřivedli. Vlastně v té chvíli kníže umřel, i když ho pak udržovaly přístroje ještě asi šestatřicet hodin. Během nich se s ním mohla rodina rozloučit. Ta u něho byla až do konce. Bylo to moc dojemné, opravdu.
00:01
