Bastardi aneb Jak důležitá je kinematografie o Romech pro Romy
KOMENTÁŘ
Občas v tuzemské kinematografii dojde k úkazu, který překvapí – což hned není hodnocení, nýbrž konstatování skutečnosti, z níž hodnocení teprve vyplyne. Píšu o tom, jelikož právě teď se nacházíme v takovém bodě skutečnosti a jelikož nyní budeme čekat, jaké její hodnocení se projeví.
Foto: Totalfilm
1
Předměstí ukrajinského Dnipra čelilo ve čtvrtek ráno bezprecedentnímu raketovému útoku z Ruska. Nejdřív se spekulovalo o tom, že Rusové použili mezikontinentáln ...
Občas v tuzemské kinematografii dojde k úkazu, který překvapí – což hned není hodnocení, nýbrž konstatování skutečnosti, z níž hodnocení teprve vyplyne. Píšu o tom, jelikož právě teď se nacházíme v takovém bodě skutečnosti a jelikož nyní budeme čekat, jaké její hodnocení se projeví. Abych byl srozumitelný: do kin vstoupil čtvrtý díl čili třetí pokračování snímku Bastardi. To je vyprávění, jež pojednává o osudech romských žáků (zvláštní) základní školy, jež se v kinech prvně objevilo v roce 2010 a jež připravil jeden z úspěšných tuzemských filmových samouků Tomáš Magnusek. Dopřejme si trochu historie:
Magnusek je původem ze zapomenutého kraje, z Náchoda, v rozhovorech a v médiích se dodnes rád prezentuje jako bývalý učitel, respektive speciální pedagog, zaměřující se na práci s problémovou mládeží. Tuto profesi již léta nedělá, neboť se profiluje jako filmař. Kromě tří, tedy nyní už čtyř, dílů série Bastardi má na kontě ať už jako scenárista, režisér, herec, či producent řadu dalších filmů a seriálů pochybné pověsti a mizerné kvality, v nichž mu ovšem opakovaně hrají dobří i vynikající herci; nezřídka se Magnuskovi dokonce podařilo některou hereckou tvář, na niž už se zapomnělo, připomenout, a znovu tak částečně nastartovat její kariéru před kamerou. Magnusek to tedy s herci a jejich egy zjevně umí, zjevně také roste jeho autorská odvaha, protože jedním z jeho příštích projektů má být vyprávění o obci Ležáky, vypálené za druhé světové války nacisty.
Ale prosti ambicí nebyli ani Bastardi, kteří se v Magnuskově filmografii přece jen vymykají. Autor dle svých dávných prohlášení chtěl svými filmy představit drsné podmínky, v nichž se pohybují kantoři na vyloučených školách a v nichž se formují charaktery především romských dětí. Namísto sociálního dramatu si však pro představení svého sdělení vybral jiný žánr, je těžké ho popsat: osciloval mezi pokusem o akční kriminálku a profesní drama. Už ten příběh: parta mladíků zabije svou mladou učitelku, policie nemá zájem s její vraždou nic dělat, a tak se zjevuje bratr mstitel, obtloustlý zdánlivý nekňuba, jenž nastupuje na tutéž školu, obhlíží si terén, nachází viníky, potrestá je jaksepatří, pak jde do vězení… Zkrátka vyloženě standard tuzemského romského i bílého života.
Jelikož s Tomášem Magnuskem mám společnou kariéru – taky já jsem byl speciální pedagog pracující s problematickou mládeží včetně několika mladistvých vrahů –, viděl jsem, jaký dopad jeho diletantismus na dospívající měl (tedy na ty, s nimiž jsem přišel do kontaktu, když Magnuskova ponejprv trilogie prošla kiny): byl nadšeně přijat, šlo o absolutní identifikaci. Ne snad s příběhem, nýbrž s mluvou, kterou autoři předvedli, se vší její vulgaritou a sprostotou určenou kantorům, rodičům, nechápavým dospělým atd. V našem výchovném ústavu se hráli kdysi Bastardi, dostupní už tehdy snadno na YouTube, denně. Přitom jsem neměl dojem, že by mluva obsažená v oněch filmech plně korespondovala s tou, jakou jsem v ústavu slýchával já – ta „mých dětí“ jevila se mi šťavnatější, barvitější, vynalézavější, takže ani v tomto punktu jsem Magnuskovi neuvěřil.
Dlouho jsem přemýšlel, co za tím někdejším sukcesem skutečně stálo (tedy kromě bulvární přitažlivosti zvoleného syžetu a jeho ztvárnění). Došlo mi to až s odstupem několika let: byla to identifikace se svými. Až do Bastardů nebylo tu dlouho dílo, jehož hlavními hrdiny by byli Romově a současně mladiství. Zela díra mezi Marianem Petra Václava, což ale je dílo davu nesrozumitelné, a čímkoli jiným. Z nedostatku nabídky proběhla romská identifikace, na niž jsem dohlédl, právě s pitomými, vlastně škodlivými Bastardy – s tím fikčním a dramatickým nepodarkem, který ovšem poukázal na něco podstatného: že největší tuzemská národnostní menšina (nepočítejme na okamžik Slováky) touží po vlastní produkci a po vlastních příbězích a touží se v nich vidět.
Od té doby, od onoho roku 2010, uplynulo pouhých třináct let, ale stalo se mnohé: Petr Václav, který ono romské volání vycítil a pochopil, dodal hned tři filmy s romskou tematikou – oceňované drama Cesta ven, jednu z nejlepších a pohříchu naprosto přehlédnutých tuzemských komedií Nikdy nejsme sami, a dokonce roadmovie Skokan. Nic z toho ale nebyla lidovka, protože ty Václav neumí, není to jeho přirozenost. S ní přispěchal překvapivě Jan Prušinovský, jehož seriál MOST! byl mimo jiné o možnostech soužití tuzemských bílých s Romy. Oba režiséři taky stvořili velkou romskou hvězdu – ryzího naturščika šebánkovského (homolkovského) naturelu a typu Zdeňka Godlu.
Ten hraje rovněž ve čtvrtých Bastardech, s nimiž ovšem, jak se snažím předestřít, vstupuje Magnusek do jiného kontextu, než když nabídl první film série. Romové u nás dostali dva herecké České lvy (před osmi lety Klaudia Dudová za Cestu ven, letos Marsell Bendig za roli ve snímku BANGER.), myslím, že se konečně stali ve filmu běžnou občanskou skupinou – a teď by to chtělo zúročit další produkcí, která bude romské sebevědomí posilovat, nikoli vychylovat, jak to pravděpodobně předvede zase Magnusek. Točme o Romech, ale točme pro Romy, s Romy a nechme točit Romy bez bílých. To nám ještě chybí a kéž už je to tu.
00:02
