Proč musí Izrael dojít do Berlína

KOMENTÁŘ

Proč musí Izrael dojít do Berlína
Měli bychom si připomenout, proč musí Izrael dokončit svou operaci v Gaze a dobýt Rafáh, píše Jiří Peňás. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Dnes, v den „osvobození od nacismu“, bychom si měli připomenout, proč musí Izrael dokončit svou operaci v Gaze a dobýt Rafáh, kam se stáhlo velení a velká část ozbrojenců Hamásu.

Válka, která začala pogromistickým výpadem proti izraelským civilistům a teprve pak se přenesla do Gazy, kde nebyl jediný izraelský voják, má své řešení – tím je porážka Hamásu. Porážka, pokud možno drtivá a rozhodná – taková, která na roky, snad desetiletí zajistí jakousi snesitelnou (oddělenou) existenci Židů a Palestinců, existenci obou národů. Ten mír není v tom koutu světa nikdy zaručený, ale bez vítězného Izraele není možný vůbec. Když vyhraje Izrael, bude Gaza dál existovat, samozřejmě s Palestinci, naopak hypotetické vítězství Hamásu (ve spojení s Íránem a všemi možnými džihádisty) znamená zánik izraelského státu, a tedy i Židů na jeho území. To je ta asymetrie, která kritikům Izraele, a že jich i u nás je dost, buď nedochází, nebo ano, a pak ovšem jim nelze rozumět jinak, než že jsou prostě – antisemité.

 

Předpokladem konce války před osmdesáti lety byla definitivní porážka nacistického Německa. V tom se spojenci poučili z té předešlé, která skončila remízou, v níž se až posléze vybral poražený. Na jaře 1945 bylo nutné dotáhnout věc do konce, až do trosek Berlína. Nejen z hlediska nacisty porobených národů, ale koneckonců i Německa a Němců, šlo o „lepší“ řešení než zůstat třeba někde na Odře a Rýně a uzavřít nějaké příměří třeba s Göringem a Himmlerem.

Ani Stalin, ani Churchill ostatně o něčem takovém ani chvíli neuvažovali. Ať už byla jejich motivace jakákoli (v případě Stalina je to jasné), museli Německo rozdrtit, včetně brutálního bombardování měst, dojít do Berlína a tam za cenu dalších strašných ztrát bestii dobýt. Jinak to nešlo. Vedlo to k strašné humanitární katastrofě, zahynuly tisíce a desetitisíce civilistů, vedlo to k obrovským materiálním i kulturním ztrátám. Dobytím Berlína, utnutím hlavy režimu, se však nejspíš předešlo prodloužení války o další měsíce, možná i roky: stále ještě bylo dost Němců ochotných bojovat. Po pádu Berlínu už nikdo. Po letech i většině Němců došlo, že tahle porážka byla také osvobozením.

Zda si to někdy uvědomí Palestinci, je otázka a člověk může být skeptický. Jejich neštěstím je, že za sebou cítí tu ohromnou podporu, která není na jejich straně, ale chce zničit Izrael, který nenávidí právě proto, že je tak houževnatý, úspěšný a umí se bránit. To mu jen tak široká světová aliance fašistů, islamistů, komunistů či jen (užitečných) idiotů a idiotek nikdy nezapomene. Tím spíš, když dojde někdy v příštích dnech nebo týdnech do Berlína… Tedy do Rafáhu.

×

Podobné články