Smrt amerického konzervativního křesťanského aktivisty Charlieho Kirka se stala globální událostí. Intenzita, s jakou zasáhla i českou debatu, mnohé iritovala. Asi i proto, že byla důkazem, že v posledních letech se poměr sil v kulturní válce vedené napříč veřejným prostorem západních společností začal vyrovnávat. Už i tzv. konzervativní tábor je schopen vybojovat všeobecnou pozornost pro „svého“ mučedníka.
S odstupem týdne od tragické události se můžeme zamyslet nad tím, jestli lze z této „bitvy o Charlieho Kirka“ vyvodit nějaké hlubší ponaučení. Nemyslím tím názorné potvrzení skutečnosti, že tolik skloňované „dezolátství“ není ideologie, nýbrž stav mysli a duše, a že i ta „lepší“ strana barikády má své „dezoláty“, kteří byli schopni věnovat celé dny zdůvodňování toho, proč si Kirk zasloužil zemřít. Případně hanobit katolického kardinála za to, že v katolickém kostele slouží za někoho katolickou bohoslužbu. Vůči přenášení vypjaté atmosféry amerických kulturních válek do Evropy zazněly ale i námitky kultivovanější a trefnější, často i zevnitř konzervativních a křesťanských kruhů.
„Kirk nebyl konzervativec, nevyznával hodnoty jako John McCain,“ komentoval Jiří Pehe. A nepochybně měl pravdu – MAGA konzervativismus se zásadně odlišuje od „staré“ Republikánské strany. Nejen ovšem v tom pro nás ve střední Evropě nejbolestivějším kritériu, tedy geopolitické perspektivě, která se projevuje jiným vnímáním ruské hrozby a rusko-ukrajinské války. To nebylo Kirkovo hlavní téma a jen těžko se můžeme na tomto základě s jeho odkazem vypořádat.
Problém, který i evropský konzervativec bude mít s Kirkem, je hlubší. Evropský konzervativismus je už několik staletí z definice defenzivní strategií. Uhájit poslední ostrůvky tradice ve stále se zvedajícím moři nového světa, s vědomím, že jde o boj možná heroický, ale odsouzený k prohře. „Umírejte, ale alespoň pomalu,“ křičel portugalský král Sebastián v beznadějném obklíčení muslimské přesily a jeho slova byla dlouho motem různých „reakcionářů“. Nelze mu upřít jistou dávku romantické přitažlivosti. V případě konzervativních a křesťansko-demokratických stran v celé Evropě se ovšem tento pokřik proměnil spíše v šeptem pronášenou výzvu: „Poskytujte zpětnou vazbu, mírně korigujte a zpomalujte pokrok, a k tomu vymýšlejte co nejsložitější ospravedlnění dalších a dalších ústupků ze svých pozic.“ V každém případě jste odsouzeni k defenzivě a na protiútok nemůžete mít ani pomyšlení.
Americký konzervativismus byl vždy jiný, mohl se opřít o společnost silněji zakořeněnou v náboženství. Po zesílení kulturních válek a následném vzniku MAGA konzervativismu dosáhl rozdíl propastných rozměrů. MAGA je z principu ofenzivní. Chce dobývat zpět – kulturu, školství, média.
Nechme teď stranou, že si MAGA „nezačala“, že to byl progresivistický liberalismus, který se jako první proměnil ve zdivočelou sektu, jež se své myšlenky rozhodla vnutit všem kolem – a dočkala se soupeře, který ji nechává „ochutnat její medicínu“. Samozřejmě když útočíte, jste morálně v mnohem méně jednoznačné situaci, než když zůstáváte v defenzivě. Bránit Vídeň před Turky je morálně mnohem jednoznačnější situace než vyrážet na křížovou výpravu. Charlie Kirk byl opakem defenzivy. Chodil do jámy lvové, provokoval, vyhledával střety, nebál se dostat ránu, ale ani neměl zábrany je vracet – i když šlo o rány pouze verbální. Poháněl ho misionářský zápal, který v Evropě moc často nevídáme. Je to přístup, který mnohým evropským konzervativcům přijde v podstatě zapovězený, nekonzervativní a nekřesťanský. A tak vlastně nepřekvapuje, že zástupci tradičních pravicových stran na pražské zádušní mši za Kirka většinou chyběli. To není jejich svět.
Jde o nemístnou instrumentalizaci křesťanství pro potřeby politického boje, zaznělo ať už v souvislosti s americkou debatou po Kirkově vraždě, nebo zádušní mší, kterou v Týnském chrámu sloužil kardinál Duka. Nemá smysl zavírat oči – i to se na pozadí této tragédie děje. Stačí se podívat na zástup českých politiků „alternativní pravice“, sešikovaných v nepochybně pro ně dost cizím prostředí katolického chrámu. Stačí si také poslechnout J. D. Vance, když pronáší: „Svatý Pavel nám říká, abychom si oblékli Boží zbroj. Oblékněme si ji všichni a zavažme se k tomu, že budeme pokračovat ve věci, za kterou Charlie odevzdal život, že obnovíme SPOJENÉ státy americké.“ Kromě konstatování, že je takové zjednodušování křesťanství na „bitevní prapor“ potenciálně nebezpečné (i pro křesťanství samo), bychom se možná měli zeptat, proč se tak děje.
V této souvislosti další relevantní argument proti přílišnému lpění na Kirkově smrti vyslovil kolega Martin Weiss: „Nepřenášejme americké kulturní války k nám do Evropy.“ Nelze pochybovat o tom, že v americkém případě přesáhla vnitřní polarizace v mnoha ohledech únosnou mez. Nejsme však jen v jiném, ranějším stadiu téhož? O tom, že jsou i evropské společnosti uprostřed výrazné „krize identity“, asi pochybovat nebudeme. Pocit ohrožení „kulturní podstaty“, v západní Evropě spojený hlavně s masivní migrací, nutně vyvolává potřebu tuto identitu silněji vyjadřovat a zdůrazňovat – i toto je vcelku základní sociologicko-psychologický fakt. Časy kulturní nejistoty vyvolávají potřebu „tvrdých hodnot“ a „silných božstev“. Už v roce 2001 napsal Robert Kaplan, že 21. století bude stoletím „válečnické politiky“ a návratu „pohanských ctností“. Kult síly je zpět, nejen ve vyjádřeních politiků MAGA. O světě založeném na síle mluví i Ursula von der Leyenová (ač u toho působí mírně úsměvným dojmem) a liberalismus se už též dávno proměnil z nápadu na „vymezení hřiště pro férovou rivalitu názorů“ v další kmenovou identitu.
Kash Patel, šéf FBI, na rozloučenou Kirkovi vzkázal: „Uvidíme se ve Valhale.“ Patel je původem Ind, tím spíše do této Kaplanovy teze vtipně zapadá zmínění starogermánského zásvětí hrdinů-válečníků, nezávisle na tom, jestli k ní přišel četbou staroislandských ság, nebo při nějaké počítačové hře. Každopádně nelze pochybovat, že estetika MAGA je v mnoha ohledech o dost blíž Vikingům a Nibelungům než evangeliu.
Před 15 stoletími se na troskách antického Říma musela církev nějak postavit k otázce germánských kmenů s jejich kultem válečnické síly a pohrdáním slabostí. Jen těžko si mohla získat jejich srdce modelem života mnichů či poustevníků. A tak jim dala étos rytíře. Tedy někoho, kdo nepostrádá onu (řečeno dnešním jazykem) „toxickou maskulinitu“ a „silnou identitu“, ale zároveň dostává jasný etický rámec a vodítka, jak má svou sílu používat. Dokázala mluvit jazykem, který na jedné straně barbary přitahoval a na druhé proměňoval: jako ve staroanglické básni Sen o kříži, která ukazuje Kristovo ukřižování coby bitvu „mladého reka“ se silami zla.
Patelova slova o Valhale vyzněla absurdně v kontextu toho, že byla adresována hluboce věřícímu křesťanovi, který svoje veřejné vystupování neustále k víře a k Bohu vztahoval. V mnohem více sekularizované Evropě takový křesťanský korektiv pro jakoukoliv konzervativní kontrarevoluci často postrádáme. Taktika věčného ustupování z pozic, kterou nabízí „starý konzervativismus“, ovšem může v době krize identity jen těžko přijít někomu lákává. Není se pak čemu divit, že se o tuto oblast veřejné debaty a veřejných sentimentů hlásí síly „alternativní pravice“.
A tak bychom všichni, zprava doleva, měli doufat, že nás odkaz Charlieho Kirka a následky jeho tragické smrti povedou spíše skrze Týnský chrám než do světa, na jehož konci čeká vybrané Valhala. Ta první cesta není sice přímočará a její výsledek je nejistý, jako u všeho lidského konání, ale už jednou se na tom povedlo Evropu a Západ znovu vybudovat…
00:01
