Tragédie v znejistěné společnosti
Mysleli, že někdo střílí petardy, že je někde nějaká oslava. Nikdo v okolí náměstí Jana Palacha si 21. prosince neuměl připustit, že na Filozofické fakultě UK je zvrácený mladý student, který puškou bez milosti vraždí své kolegy v učebnách. To jsou přece zločiny, které se odehrávají jinde, to se u nás nemůže stát. Nepatří do poklidného českého světa, který je v zákrytu války a civilizačních zločinů.
Vražděním na Karlově univerzitě se prolomila další nepřekročitelná mez. Člověk ani společnost se nikdy nemůže připravit na náhlé, neočekávané události, které mohou mít fatální dopady. Nemáme svůj život plně pod kontrolou, i když úroveň společnosti řízené vyspělými technologiemi k této domněnce svádí. Nepředvídatelnou zranitelnost celá společnost pocítila v době šíření čínského viru. Život se střetl s neznámým ohrožením, na které společnost neuměla, logicky jako na jakoukoli nepoznanou hrozbu, reagovat. A dodnes se se sociálními následky covidu nevyrovnala, i když se je snaží vytěsnit. A možná právě pro to vytěsnění vyrovnání nepřišlo.
I reakce na tragické události na Karlově univerzitě ukázaly, jak znejistěná a zranitelná česká společnost je, navíc vše mocně akcelerují emocemi zmítané sociální sítě. Počátek znejistění bylo vidět už u vedení ministerstva vnitra hned v tragický den. Není důvod zpochybňovat samotný zásah policejních útvarů v době střelby na fakultě. Ten si ocenění zasluhuje. Otázky, zda policejní velení nepochybilo, když byli odvoláni policisté z místa budovy na Palachově náměstí těsně před útokem střelce, zda neselhalo také vedení fakulty, když o nebezpečí vědělo, avšak studenty nevarovalo, jsou namístě. Nejzávažněji tyto otázky stojí před velením policie, která ve druhé budově v Celetné ulici studenty nechala evakuovat. Odpovědi jsou důležité především pro poučení do budoucnosti.
Žádat odpovědi na otázky není zpochybněním systému, naopak ohrožením systému je jejich odmítání. Veřejnost se mýlit může, ale u policie a ministerstva vnitra je tato tolerance menší, protože jejich základní povinností je takovým událostem bránit. A proto je nepřijatelná výzva ministra vnitra Rakušana a prezidenta Pavla, aby nikdo nespekuloval, podřizoval se oficiálním informacím z ministerstva a nezpochybňoval profesionalitu policie. S dodatkem, aby se události nestaly předmětem politického boje. To připomíná myšlení doby minulé. Skutečnost, že jsme si neuměli představit vražednou střelbu na univerzitě, nemůže být omluvou pro to, že se jí nemohlo zabránit.
Nejbolestivější je samotné vyrovnání se s tragédií, kdy přes veškerou upřímnou empatii je nejtěžší pro pozůstalé obětí na fakultě a rodinu z Klánovic, která přišla o otce a dvouměsíční miminko – a jejich životy má mít na svědomí stejný vrah.
Vyrovnání čeká celou společnost. I s vlastní nejistotou a zmatením.
