„Kéž ta fikce kolem změny pohlaví konečně praskne“

V roce 2021 odešla Kathleen Stocková po osmnácti letech z univerzitního světa. Sama v nadsázce říká, že akademickou kariéru jí zničila věta „Trans ženy nejsou ženy“. Přesnější je, že ustoupila studentským protestům proti její přítomnosti v kampusu. Mezitím vydala knihu Material Girls a princezna Anna jí propůjčila Řád britského impéria za zásluhy o vysoké školství. Situace se neuklidnila ani po odchodu. Když měla Stocková koncem května přednášet v oxfordském diskusním klubu, zapojila se celá země.

Znovu se ozvali protestující a tentokrát se zapojil i premiér Rishi Sunak: zastal se jednapadesátileté filozofky a připomněl, že součástí tolerantní společnosti je diskuse. Událost se konala, byť s přerušeními: do sálu doléhal hlasitý nesouhlas z ulice a jedna studentka byla vynesena z místnosti poté, co se přilepila k pódiu.

Z univerzity v Sussexu jste odešla po několikatýdenních protestech. Objevovaly se konflikty i během výuky?

To ne. O genderu jsem příliš nepřednášela, spíš o feminismu, a standardně jsem vedla kurzy spadající do analytické filozofie. Útoky odstartovalo to, že jsem začala psát pro širší publikum. Byla jsem zvána do pořadů a mezi studenty narůstalo napětí. Přitom mě znali. Věděli, že jsem běžně učila transgender studenty, že nikdy nebyl žádný problém. Přesto mě začali obviňovat z transfobie. Jediným důvodem bylo mé tvrzení, že se muž nemůže proměnit v ženu. To tvrzení může být pro někoho nepříjemné, ale nejde o útok na konkrétní lidi. Já zkrátka obhajuji biologické kategorie muže a ženy. Jsem přesvědčena, že když se jich vzdáme, ocitneme se v problémech. Je to transfobní? Myslím, že v žádném případě. Ale já jsem ochotna o své tezi diskutovat, jenže druhá strana mi tvrdí, že jsem tak zlá, že se se mnou diskutovat nedá.

Podobných protestů jsme byli svědky nejen v souvislosti s vámi. V knize The Coddling of the American Mind dokládá Jonathan Haidt a Greg Lukianoff, kterak za poslední roky strmě narostly počty řečníků, kteří byli takzvaně „disinvited“, tedy někdo je pozval, ozvali se studenti a dotyčnému byla odňata pozvánka. Jak tomuto fenoménu rozumíte?

Skutečně máme důvod obávat se o akademické svobody. Máme i čísla, což správně zmiňujete. Připadá mi nefér, když se akademici, kteří píší o nekontroverzních věcech pro deset čtenářů, podivují, že jim do publikace nikdo nemluví. Nemluví, ale jsou tu jiní lidé, kteří jsou omezováni.

Ale to je jiný problém, o kterém bych s vámi chtěla mluvit později. Tady jde o studentské protesty.

Učila jsem osmnáct let a za tu dobu jsem si všimla, že mezi mladými lidmi narostly obavy z vyjadřování vlastních názorů. Odmítají mluvit sami za sebe, reprezentují své zájmy ve skupinách, což podporuje klanovitost. Argumentace se přesunula od jednotlivců ke skupinám. Tím se změnila její podoba, anebo spíš: argumentace odpadla. Skupiny neargumentují, skupiny řvou. Nevím, jestli jsou sociální sítě příčinou, ale určitě to posilují. Lidé vidí, co se stane těm, kteří se znelíbí. Vrhne se na ně facebooková smečka a mladí lidé jsou vůči tomu mimořádně citliví. Právem, je to bolestivé. Ale výsledek je, že vyrostla generace, jejíž členové jsou řádově méně ochotni hovořit za sebe. Vše se navíc schematizuje. Buď jste progresivistka, nebo konzervatistka, nalevo, nebo napravo. Jenže lidé takto nefungují. Vždyť my si vytváříme fantazijní světy! Podívejte se na mě. O mně se říká, že musím být bigotní konzervativní extremistická katolička, jenže já jsem lesba, která působí mužsky, a volím levici. Tohle skupinové myšlení, nebo spíš hulákání se míjí s realitou na tolika úrovních…

Říkáte něco, s čím většina společnosti souhlasí, nesouhlasí jen menšina. Jak to, že akademický svět se natolik odtrhl od většiny, takže je zde prudce kontroverzní něco, co připadá lidem mimo akademickou sféru zcela normální, a naopak teze z akademického světa by jim připadala zarážející?

Ve Velké Británii máme vlivnou LGBT organizaci, která se dřív zaměřovala jen na práva leseb a gayů. Získala si respekt veřejnosti, zejména za svůj boj o manželství homosexuálů nebo za práva homosexuálů adoptovat děti. Lesby a gayové získali všechna práva. Jenže co dál? Ke zkratce připojili T a začalo se bojovat za práva trans lidí. Tyto organizace začaly čerpat peníze z grantů, nadací a vlády, zejména skotské. Postupně obsazovaly instituce a nebojím se říct, že rovněž chrlí propagandu. To jsou všechny ty řeči o preferovaných zájmenech, to jsou zvláštní dny trans viditelnosti, to je vyvěšování vlaječek. Je to všechno náboženské. Chtěla bych zdůraznit, že chápu, že ve společnosti vždy existoval velmi nízký podíl lidí s tím, co dnes označujeme jako genderovou dysforii, a přirozeně neobhajuji žádnou formu diskriminace trans lidí ani žádné jiné menšiny. Problém však je, že zástupci LGBT učinili z otázek transgenderu celospolečenskou agendu a vytvořili si, často ve spolupráci s akademiky, jakousi vlastní filozofii, kterou vztahují na všechny lidi, takže vynášejí soudy o tom, co znamená být žena, co znamená být muž. Dobře, já jim to neberu, ale snad se potom také mohu zapojit do debaty?

Čím to, že je tato filozofie natolik přítomna na univerzitách? Myslím tím představu, že člověk má kromě svého těla ještě vnitřní identitu, která se s tělem rozchází. To není samozřejmá teze. Filozofové by to měli rozebírat, stejně jako rozebírají jiné koncepce subjektivity.

Stejné organizace pronikly i do všech stupňů škol. Ředitelům, rektorům, děkanům se začalo sdělovat, jak organizovat své prostory, jak mluvit. Začal se kontrolovat prostor a jazyk. Transgender ideologie je navíc součástí kultury mladých, takže studenti ji milují. Ve všech zemích, hádám, že i v Česku, existuje hlasitá skupina akademiků, kteří aktivisticky pronášejí velká slova o spravedlnosti a transfobii. Vytvářejí se skupiny následovníků. Přesně tito lidé tvrdili, že na univerzitě nemám co dělat, že jsem nebezpečná a je třeba mě zastavit. Vybičovalo se to do šílenství.

Ve Spojeném království byl v roce 2004 přijat tzv. Gender Recognition Act. Vytvořil to, čemu vy říkáte právní fikce, což znamená, že předstíráme, že něco nějak je, ačkoli víme, že to není tak úplně pravda. S mužem zacházíme jako s ženou, pokud se identifikuje jako žena, ač víme, že je to z biologického hlediska muž.

Dnes je to ve Velké Británii tak, že chcete-li změnit oficiálně své pohlaví, musíte žít dva roky v opačném pohlaví a také potřebujete potvrzení od lékaře, že trpíte genderovou dysforií. Trans aktivisté bojují za to, aby si člověk mohl změnit pohlaví pouze na tom základě, že se dotyčný prohlásí za dotyčnou. Když ten návrh vyvstal, podpořily jej všechny politické strany, včetně konzervativců, vlastně to konzervativci tehdy zvedli.

Proč?

Nejspíš si řekli: „Vždyť to není nic proti ničemu.“ A možná to také odpovídalo jistému druhu libertariánství: „Ať si každý řekne, kdo je, a nikdo mu do toho nekecejte.“ Naštěstí se proti tomu postavila širší společnost a politické strany od toho postupně upustily.

V České republice je podmínkou pro změnu pohlaví operativní změna pohlavních orgánů. Toto opatření je hojně kritizováno ze strany lidskoprávních organizací, ale třeba i ze strany Evropského soudu pro lidská práva.

Ano, já to vím a s tou kritikou nesouhlasím. Tvrdí se, že v Česku nutíte lidi do kastrací. Ale já si nemyslím, že je to nucení. Aktivisté nám tvrdí, že genderová dysforie je mimořádně závažný stav, který je třeba léčit, naléhavě jsou zapotřebí léky, dotyčný se naléhavě musí dostat do lékařského zařízení. Aspoň to slýcháme v Británii. Je-li to pravda, pak léčba nemůže být nátlakem, ale je úlevou.

Vy tvrdíte, a to je důvod, proč jste považována v lepším případě za kontroverzní, že člověk, který si dá odstranit penis, se nestává ženou, vlastně ani nepřestává být mužem.

Mnozí trans lidé to vidí stejně. Chápou, že je něco jiného narodit se s ženským tělem a něco jiného narodit se s mužským tělem a postupně si díky moderní medicíně tvarovat ženský vzhled. A společnost na to přistupuje v tom, že umožňuje prostřednictvím zákonů vytvořit legální fikci, tedy situaci, kdy s těmito lidmi budeme jako s ženami zacházet.

Pak ale hovoříte o kolektivní fikci, jíž podlehla celá společnost. To znamená, že celá společnost mylně uvěřila, že muž se může stát ženou a naopak.

Ne tak docela. Společnost tomu právě neuvěřila. Většina lidí ví, jak to je, ale raději se k tomu nevyjadřuje. Ostatně to, že je ta fikce na sociální rovině takto hystericky hlídaná, je znamením toho, že lidé vědí, jak křehká je to konstrukce. Nelze připustit diskusi.

Celý rozhovor si můžete přečíst v knize Bůh je mrtev. Nic není dovoleno, která právě vychází v Edici Echo.