„Studenti se cítí přetíženi, ale škola není těžší. V úzkosti radši sledují kočičí videa“

Zběsilá rychlost nás, moderní lidi, připravuje o radost ze života. Víme, jak zpomalit? To je hlavní teze díla předního německého sociologa Hartmuta Rosy, který působí na Friedrich Schiller Universität v Jeně. V rozhovoru pro Týdeník Echo mj. poukazuje na data, podle nichž se generace současných studentů necítí dobře. Jednou z příčin je podle něj představa, co všechno by člověk měl dělat, čímž si vytvoří takovou úzkost, až nakonec nedělá nic. Mluví i o času zbytečně stráveném na sociálních sítích na úkor skutečných prožitků, které nás činí šťastnými.

„Příští rok budeme muset běžet zas o něco rychleji než letos,“ píšete ve své poslední publikaci. Vy sám jste připraven na vyšší tempo?

Rádi si nalháváme, že příští rok budeme méně pracovat, budeme mít více času. Když se někoho zeptáte, jak se mu daří, uslyšíte: „Zrovna je to dost stresující.“ Dotyčný si myslí, že za týden bude lépe. Ale když si uvědomíme, že práce přibývá, a to všem, zjistíme, že jsme se ocitli v pořádné sociální krizi. A abych se vám nevyvlékl z otázky: Ano, cítím to i na sobě.

Ale vy víte, jak na to. Když vám člověk napíše e-mail, nejprve dostane úžasnou automatickou odpověď, v níž se mimo jiné píše, že se pokusíte odpovědět, ale nic neslibujete. To si člověk může dovolit až jako profesor, že?

Ano, ale i mladý člověk si musí umět říct: „Teď píšu disertaci, tak nemůžu odpovídat na každý e-mail.“ Tomu říkám funkční zpomalení. Také si lze vytvářet zpomalovací oázy, třeba si řeknete, že aspoň jeden víkend z měsíce nesáhnete na práci. Ale své knihy píši z jiného důvodu. Existuje mnoho koučů, kteří nám namlouvají, že jde o individuální problém, ve skutečnosti je to problém strukturální, který nevyřešíte vy ani já. Ale existují strategie, které pomáhají: na některých věcech umanutě trvat. Například si řeknete, že v pondělí večer budete chodit na koncerty, a na koncerty budete chodit, i kdyby se mezitím objevilo sto naléhavých úkolů.

Moderna není jen dobou zrychlování, ale i zpomalování. Třeba to, že dnes může studovat tolik lidí, je dáno tím, že jsme bohatá společnost, a proto žijeme déle. Pak si mladí mohou dovolit pár let tvůrčího volna, během kterého třeba čtou romány, což v pozdějším věku dělá málokdo. Já se přesto své studenty snažím tlačit. Říkám jim: Napište rychle bakalářskou práci, pak můžete dělat něco zajímavějšího. Vy byste byl opatrnější?

To nevím. Tváří v tvář současným studentům jsem trochu bezradný. To je fakt dobrá otázka...

Mám sklon zvyšovat tlak, protože vidím, jak moc prokrastinují. Mimochodem, souvislost mezi stresem a prokrastinací považuji za pozoruhodnou.

To podepisuji. V 80., dokonce v 90. letech bylo studium zpomalenou fází života, jak jste říkala. Studenti měli větší volnost věnovat se různým zájmům, přeskakovat z tématu na téma, což považuji za skvělé. Dnes je problém s prokrastinací výrazný. Studenti nepřeskakují z tématu na téma. Oni totiž vůbec neskáčou. Tuhle mi jedna studentka řekla: „Ten den jsem chtěla psát bakalářku, místo toho jsem od rána sledovala kočičí videa na YouTube, a stejně jsem nic hezkého nezažila.“

Celý rozhovor Terezy Matějčkové si můžete přečíst na ECHOPRIME. Nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.