Ztratili jsme důvěru, že udržíme normální ceny. Některé banky dnešní dobu neustojí, říká finančník Jonáš

Divoké dění kvůli pádu amerických bank a napětí vyvolané problémy kolem Credit Suisse znepokojily trhy i běžné střadatele. Ti se ptají, jak by potenciální krach přední švýcarské finanční instituce dopadl na zbytek Evropy a zda nejsme blízko krizi podobné roku 2008. Podle finančníka Ondřeje Jonáše, který působil mimo jiné v americkém Fedu či investiční bance Goldman Sachs, banky podcenily konec levných peněz a návrat vyšších úrokových sazeb. V rozhovoru pro deník Echo24 hovoří mimo jiné i o ztrátě důvěry v Českou národní banku a o vytrácení boje s inflací.

Po krachu americké banky Silicon Valley a dění kolem problémů švýcarské Credit Suisse se očekávalo, jak zareaguje Evropská centrální banka. Ta nakonec možná překvapivě zvýšila úrokovou sazbu o další polovinu procentního bodu. Znamená to, že se nezalekla a její prioritou dál zůstává snaha srazit inflaci?

Ano, je to dobrá zpráva. ECB se nezalekla a nedala trhu možnost myslet si, že centrální banka ví něco, co trh netuší. Dalším zvýšením sazeb prohlašuje, že inflace je problém číslo jedna a že bankovní stabilita naopak zatím v takových problémech není. A to i navzdory tomu, co se odehrává v Credit Suisse a případně i v jiných institucích.

Prudce padající Credit Suisse se vzpamatovala až po masivní podpoře od švýcarské centrální banky. Znamená to, že pro teď je obava z jejího krachu zažehnána?

Myslím, že je to spíš krátkodobá pomoc. Dnešní zhruba dvacetiprocentní oživení Credit Suisse se zdá velké, ale záleží, jak se na to díváme. Už více jak rok sleduje pokles jejích akcií v závislosti na tom, jak se různé nedostatky a maléry této banky dostávají na trh. Vývoj Credit Suisse je smutný. Týká se několika divizí, podvodů a chování, které nebylo zcela korektní. Zajímavé je, že se jedná o banku, která není v členské zemi EU, a Švýcaři by vzhledem ke svému nacionalismu nedovolili, aby ji koupila například jiná evropská banka.

Pro celou Evropu je nicméně specifické, že bankovní trh zůstává spíše národní. Každá země má jednu či dvě klíčové finanční instituce, jejichž působení je omezeno na danou zemi. Švýcaři tedy zvažovali jedinou možnost, a to že by Credit Suisse převzala největší tamní banka UBS. Ani to se ale nestalo. Pokud se radikálně nepromění vedení společnosti a neprodají se některé její divize, myslím, že její velmi nízká ziskovost půjde nadále dolů. Ostatně, sešněrování regulacemi je problém většiny evropských bank, které pak plní spíše utilitární službu, ale chybí jim výrazné aktivity, které by jim umožňovaly se do větších problémů dostat. Proto se říká, že evropský bankovní sektor je v relativně dobrém stavu.

Takže evropské banky na rozdíl od těch padlých amerických neriskují, a ani nemohou, což ale může být na škodu?

Banky by měly chodit do rizika, podnikat a stimulovat růst ekonomiky. Evropské banky jsou ale líné a do rizika se neženou. Ne, že by nemohly, jsou ale staré a vyčerpané.

Ještě musím říct, že osobně jsem se obával, že ECB zvýší sazby jen o čtvrt procentního bodu. Že jí problémy Credit Suisse naženou strach z toho, že se bankovní domy dostávají do problémů a že s odsáváním likvidity bude potřeba zpomalit, aby měly banky čas se s tím vyrovnat a přizpůsobit se tomu. na druhé straně platí, že ačkoliv inflace je v EU podstatně vyšší než v USA, inflační očekávání tu nejsou o tolik vyšší než před rokem.

A jaká jsou?

Ukazatelem jsou desetileté úrokové sazby. A očekávání trhu na dlouhodobé úrokové sazby na deset let dopředu jsou v případě německých obligací 2,2 procenta. To je jen o trochu víc, než je kýžený dvouprocentní inflační limit. Ve Francii je to 2,76, v Itálii je to podstatně vyšší, 4,15. Ale třeba v Estonsku, což je země bývalého východního bloku, která však přijala euro, jsou desetileté úrokové sazby 3,3 procenta. Zatímco u nás, kde se pyšníme flexibilitou kvůli tomu, že si držíme korunu, máme úroky u desetiletého dluhopisu 4,8 procenta. Inflační očekávání se u nás tedy pohybují na pětiprocentní hranici, což už výrazně převyšuje dvouprocentní cíl. Nevýhoda vlastní měny tady úplně bije do očí. Trpíme drahými penězi, vysokými úrokovými sazbami. Kredibilita české centrální banky je na stole, boj s inflací se v podstatě ztratil.

Česká národní banka předpovídá pro příští rok celkovou inflaci jen lehce přes dvě procenta. Tomu tedy nevěříte?

To je zcela vyloučeno. Jak jsem zmínil, platí, že trh české centrální bance nedůvěřuje. Podle dnešního odhadu u nás bude dlouhodobá inflace na úrovni pěti procent. A to je dost šílené. Znamená to ztrátu důvěry, že budeme schopni udržet normální ceny.

Když se ještě vrátíme ke Credit Suisse, jaký budou mít její problémy dopad na celý evropský finanční trh?

Krize v roce 2008 byla o mezibankovním selhání, nynější krize je o vztahu banka versus klient. Depozitoři nově objevili internet a mobilní telefony, přes které rychle převádějí své vklady do banky téměř okamžitě. Credit Suisse přichází o důvěru klientů, což je pro banku obrovská hrozba. Otázka, do jaké míry to může nakazit zbytek Evropy, je správná, ale to zatím nikdo neví, a proto nervozita na trhu roste. Jedná se o banku, která patří do světové první desítky, a v okamžiku, kdy se rozkřikne, že by nemusela umět dostát svým závazkům, nastává velký problém. To, že švýcarská centrální banka poskytla Credit Suisse 54 miliard dolarů, dokazuje švýcarskou národní citlivost. Podle centrální banky jsou potíže Credit Suisse s likviditou něco, co lze střednědobě překonat. Co přesně za tím vším ale je a jak vypadá rozvaha Credit Suisse, ukáže až čas.

Ukazuje se v současné situaci, že banky nebyly připravené na vyšší úrokové sazby a konec období levných peněz a že pro některé teď může být těžké se tomu přizpůsobit?

Úrokové sazby se teď zvyšují v celém západním světě. Centrální banky už přes rok deklarují, že to je jejich cíl. Že chtějí ukončit kvantitativní uvolňování a rozdávání, kterého se vlády během covidu dopouštěly ve snaze oživit ekonomiky. V ekonomice je příliš peněz, které je třeba stáhnout. A v tom stahování se začnou objevovat rizikové pozice, které tyto finanční instituce nejsou schopné ustát.

V případě padlé Silicon Valley Bank je velká část viny na straně managementu, který zásadně selhal. Vedení vsadilo na to, že zvyšování úrokových sazeb přestane a vývoj bude opačný, protože svět se bude obávat recese a stagnace. To se ale zatím nestalo. Stejně tak mnoho chyb spatřuji u bankovního dozoru, který měl vědět, v jaké pozici tato banka je. Za jediný den odešla ze Sillicon Valley Bank čtvrtina depozit, dohromady 42 miliard dolarů, které byly sofistikovanějšími klienty, než je vedení banky, převedeny přes mobilní aplikace na účty jiných bankovních institucí. To dříve technologicky nebylo možné. Klienti banky si zkrátka vyhodnotili, že jejich peníze budou lépe chráněné v jiných rukou, a rychle zareagovali. Jestliže depozita mohou takto rychle z banky odejít, měly by banky možnost mít takto rychle likviditu generovat. Kalifornská banka i Credit Suisse si držely na účtu aktiva v podobě desetiletých obligací a když je chtěly prodat, měly okamžitou ztrátu až dvacet procent. A do podobných potíží se určitě dostanou ještě další instituce, otázkou je, jak daleko to může zajít.