Olympijský rekord v pobouření

KOMENTÁŘ

Olympijský rekord v pobouření
Zahájení olympijských her je estráda pro masy. A je trochu zvláštní o ní mluvit, jako kdyby byla testem znalosti dějin umění, v němž ti pohoršení diváci ostudně propadli, píše Ondřej Štindl. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Michelangelo Buonarroti vytvořil Pietu a vymaloval Sixtinskou kapli, jsou to vrcholná díla křesťanstvím inspirovaného umění. Je také autorem sochy Bakcha, opět velmi sugestivním a okouzlujícím způsobem zachycené podoby přiopilé prostopášnosti. Michelangelo v tom ohledu mezi velkými umělci renesanční Itálie nebyl zdaleka jediný.

Jiný Florenťan, Donatello, je autor krucifixu v bazilice svatého Kříže, při pohledu na něj se i člověku okoralého srdce musí chtít padnout na kolena. Pohled na jeho sochy Átise (Kupida) a Davida by ale i tak dnes mohl nějakou citlivější povahu vyprovokovat k telefonátu na mravnostní policii. V imaginaci tehdejší společnosti i jednotlivců zjevně mohly postavy Krista i Dionýsa nějak koexistovat, jakkoli si jistě nebyly významem rovné. Bývávalo. Ne snad že by dnes obrazy těch figur byly nesmiřitelné. Spíš upadají do zapomnění, stávají se materiálem určeným ke zpracování popkulturou.

 

Evropské umění dávných století se ale teď stalo předmětem intenzivního sporu kvůli údajnému neuctivému užití motivů Leonardovy Poslední večeře v zahajovací show olympijských her v Paříži. Ten spor ve světě sociálních sítí působil jako velký a taky byl mediálně vděčný – o takových věcech se píše snadno. Byly v něm jasně rozdělené role – svobodomyslní umělci versus upjatí tmáři, kteří se cítili být uražení, když se tak cítit neměli. Dalo se v něm argumentovat ignorancí a úzkoprsostí a činit tak otevřeněji než v jiných situacích, kdy se někdo cítí být něčím uražen.

Taky to byl v mnoha ohledech nejapný spor. Zahájení olympijských her je estráda pro masy. A je trochu zvláštní o ní mluvit, jako kdyby byla testem znalosti dějin umění, v němž ti pohoršení diváci ostudně propadli. Viděli odkaz na Leonardovu Poslední večeři tam, kde přece měli rozpoznat odkaz na v něčem podobnou Hostinu bohů od Jana van Bijlerta! Organizátoři vyjádřili politování nad tím, že se jejich show někoho dotkla, i autor konceptu slavnostního zahájení Thomas Jolly řekl, že nikoho nechtěl urazit. Dá se mu jistým způsobem věřit (i když jiní zúčastnění naznačují něco jiného). Postavy, jež zobrazovali umělci jako Leonardo nebo Michelangelo, pro soudobého masového diváka většinou nejsou živé, necítí k nim nějaký vztah (oddaný, odmítavý, láskyplný, jakýkoli). Ty pobouřené reakce na (reálnou? domnělou?) parodii Poslední večeře přišly také proto, že ten obraz byl mnohokrát zparodován už dříve, ve veřejném povědomí žije z velké části díky tomu. Jedna z nejznámějších parafrází toho díla je ve známém filmu Luise Buñuela Viridiana z roku 1961. Je krutě výsměšná. Buñuel byl přesvědčením antiklerikál, chtěl urážet, věděl, co a proč uráží. I člověku, který nesdílí jeho východiska, může jeho vášnivé zaujetí připadat bližší a nesrovnatelně cennější než vágní výmluvy a zaklínání se inkluzivitou.

NEPŘEHLÉDNĚTE: „Běhají tady děti s noži. Integrace selhala!“ Pečovatelé z Berlína chtějí zastavit přistěhovalectví

Kritici ceremonie se ovšem taky moc nepředvedli. Vlastně jen dali najevo touhu, aby křesťané byli zahrnuti mezi skupiny, jejichž city je nutno šetřit, u nichž platí, že to, co jimi je jako urážka vnímáno, také urážkou je, a zaslouží proto odsouzení. Lidé, kteří rádi argumentují nutností hájit západní kulturu a civilizaci, by si ale snad měli uvědomovat, že problematická je pokrytecká kultura hypersenzitivního ochranářství sama o sobě a že se na tom nic nezmění, ať už bude seznam těch ochraňovaných jakkoli dlouhý. A že perpetuum mobile pohoršení, které jede na sociálních sítích i jinde, je z hlediska jejich přesvědčení či víry nesrovnatelně škodlivější než nějaká show v Paříži.

×

Podobné články