Zavražděni za lidskou dobrotu

Zákony v Polsku během nacistické okupace nařizovaly, aby byl každý Žid vydán do německých rukou. Za porušení tohoto předpisu hrozil trest smrti pro celou rodinu. Dne 10. září 2023 bude katolickou církvi blahořečená polská rodina, tvořená mužem, ženou a jejich sedmi malými dětmi. Jmenovali se Józef a Wiktoria Ulmovi a v březnu 1944 byli spolu se všemi svými dětmi zastřeleni na dvoře své usedlosti v polské vsi Markowa, ležící na dnešním polsko-ukrajinském pomezí.

Jejich jediným proviněním bylo, že u sebe půl roku schovávali a živili dvě židovské rodiny, čímž porušili zákon, který nařizoval, aby byl v nacisty obsazeném Polsku každý Žid vydán do rukou německé okupační správy a ta jej mohla připravit o život.

Nikdy se nepodařilo zjistit, kdo okupantům prozradil, že rodina Ulmových se tomuto zákonu odmítla podřídit. Do Markowé každopádně přijeli četníci a skutečně zjistili, že v polské domácnosti se skrývá osm Židů. Na místě tedy zabili obě židovské rodiny, neboť na ně se žádné zákony nevztahovaly. Následně zastřelili Józefa Ulmu a Wiktorii Ulmovou, načež (jak vylíčil jeden ze svědků této události) se na okamžik zamýšleli, co udělat s jejich početným potomstvem.

Pak údajně dospěli k závěru, že bude lepší zabít i všechny děti, „aby nebyly vesnici na obtíž“. Hlavní katan – německý poručík Eilert Dieken, který popravu řídil – nebyl členem nacistické strany NSDAP, takže po druhé světové válce působil jako „obyčejný Němec“ u policie v demokratickém západním Německu a zemřel dlouho poté v kruhu svých rodinných příslušníků, svými německými sousedy pokládaný za váženého občana.

Širší historické okolnosti oné události bývají často opomíjené. V létě roku 1941 – po Hitlerově invazi do Sovětského svazu – se nacisté rozhodli, že jako první vyhladí Židy, kteří po staletí obývali rozsáhlé oblasti okupovaného polského státu. Hromadné exekuce obyvatelstva celých židovských městeček a vesnic začaly ve východní části země a zakrátko vyrostly první vyhlazovací tábory v Bełżci, Sobiboru a Treblince. Okupanti však brzy zjistili, že pravdu o jejich hrůzné politice nelze zcela utajit a že se čím dál většímu počtu Židů díky pomoci Poláků, Bělorusů či Ukrajinců – ti všichni byli občany okupovaného polského státu – daří zachránit se a přežít.

Nacisté v souvislosti s tím usoudili, že vyhlazení všech evropských Židů, naplánované v lednu 1942 (na neblaze proslulé konferenci německé vlády ve Wannsee), se nepodaří uskutečnit, pokud zároveň nebudou terorizováni nežidovští občané území, na němž má vyhlazování probíhat. Proto německý guvernér Hans Frank v říjnu 1941 vyhlásil mimořádný zákon, který nařizoval trestat smrtí každého, kdo jakýmkoli způsobem pomůže Židům, kteří byli postaveni mimo zákon. Avšak i tato míra teroru nebyla – jak se ukázalo – dostatečně účinná, protože už v následujícím roce 1942 byl tento trest rozšířen na každého, kdo nacistům třeba jen neprozradil, že ví o nějakém případu poskytnutí pomoci Židům.

Nejspíš ještě nikdo nezavedl takové zákony, jež by trestem smrti postihovaly elementární projevy lidského dobra – poskytnutí chleba nebo azylu. Dokonce ani nacisté samotní takové zákony nenařídili nikde jinde než právě na území Polska. Avšak okupované Polsko mělo i svůj „podzemní stát“ - konspirační Zemskou armádu (Armia Krajowa) a konspirační vedení napojené na exilovou vládu v Londýně. A tito polští předáci apelovali na obyvatele, aby se bez ohledu na tento radikální teror nepodřizovali nacistickým zákonům, jež měly přimět všechny občany k tomu, aby se jistou měrou podíleli na genocidě Židů. Polská podzemní vláda dokonce zřídila speciální instituci s názvem Rada pro pomoc Židům (Rada Pomocy Żydom Żegota), která umožnila tisícům Židů nalézt ubytování, získat falešné dokumenty a obstarat peníze nezbytné k přežití.

Badatel zaměřený na tuto dějinnou problematiku – profesor Grzegorz Berendt z Gdaňsku – konstatuje, že s ohledem na výše zmíněné zákony, jež Němci v Polsku zavedli, se jen „poměrně málo“ lidí odhodlalo Židům pomáhat. Berendt počet těchto lidí odhaduje (v zemi čítající více než třicet milionů obyvatel) na několik desítek tisíc – zejména Poláků, ale i Ukrajinců a Bělorusů, kteří byli polskými občany. Deset tisíc z nich dnes známe jménem, především díky svědectví Židů, jimž se s pomocí těchto výjimečných lidí podařilo přežít. Sedm tisíc z nich má svůj čestný strom v jeruzalémském muzeu Jad Vašem. A mezi přeživšími Židy jsou i tací jako paní Stella Zylbersztajnová, která se zachránila díky pomoci celkem téměř šedesáti lidí, kteří se na jejím schovávání během války podíleli.

V katolickém chápání znamená prohlásit někoho za „blahoslaveného“ uznat jeho svatost. Křesťané se tedy nyní mohou modlit k Józefovi, Wiktorii a ke každému z jejich sedmi dětí anebo se obracet k Bohu jejich duchovním prostřednictvím. Jejich obrazy a sošky se zakrátko stanou součástí oltářů v mnoha kostelích, a to bezpochyby nejen v Polsku. A je nutno mít na paměti, že mučedníci jsou světci se zvláštním postavením, což zdaleka neplatí jen pro křesťanskou tradici. V celé lidské civilizaci je přece odnepaměti hluboce zakořeněná myšlenka, podle níž je mučednická smrt ospravedlněním života a člověk, jenž obětuje svůj život v důsledku krajního aktu lásky vůči druhému člověku, je hrdina, mistr, světec.

Je to Sókratés (tak jak nám jej popsal Platón se svém dialogu Faidón), kdo odhalil pravdu, že ochota zemřít ve jménu spravedlnosti je nejsilnějším a konečným potvrzením hodnoty našeho života. A zakladatel křesťanství Ježíš k tomu ještě přidal poučení, že „nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele“. Jak výmluvně ukazují svědectví shromážděná v průběhu takzvaného beatifikačního procesu, Ulmovi byli rodina horlivě věřící a vedli čestný a zbožný život. Německý zákon nařizující okamžité zabití za poskytnutí pomoci Židům nepochybně dobře znali, a to tím spíš, že okupační orgány jej neodbytně připomínaly každý den a doplňovaly k tomu soupisy Poláků, kteří byli na základě tohoto zákona popraveni. Přesto Ulmovi vědomě po dlouhý rok a půl každodenně podstupovali riziko smrti ve jménu přikázání lásky k bližnímu. Jejich mučednická smrt z nich učinila svědky, že je toto přikázání správné, a jim samotným otevřela bránu k nesmrtelnosti.

Text byl otištěný ve spolupráci s polským měsíčníkem Wszystko co Najważniejsze (Všechno, co je nejdůležitější) v rámci historického projektu s Institutem národní paměti (Instytut Pamięci Narodowej) a Polskou národní nadací (Polska Fundacja Narodowa).