Kdybych mírně parafrázoval a aktualizoval jeden meziválečný sprostý polský vtip: pokud by někdo vynalezl auto poháněné morálním pobouřením, Praha by se v posledním měsíci stála bezemisním městem. Česká veřejná debata na zahraničněpolitická témata se vždy vyznačuje velkou mírou „morálního absolutismu“, jak se sluší na potomky husitů, nicméně reakce na aktuální šokující vývoj vztahů mezi USA, EU, Ukrajinou a Ruskem rozhodně předčila většinu dřívějších.
Pochopitelně, zpochybnění pilířů našeho světa naším největším spojencem si horkou debatu zaslouží. Nicméně když je v jejím průběhu i Tomáš Kopečný, jeden z lidí, kteří v Česku pro Ukrajinu udělali v posledních letech nejvíce, opakovaně označován za „proruského“ jen proto, že nabízí méně vyhraněný pohled a nabádá ke konstruktivnímu přístupu, něco s tou debatou není v pořádku.
V rámci této debaty z posledních dnů se opakovaně objevoval motiv Polska jako pozitivní příklad země, která nezaspala ohledně své obrany a nyní, plně vyzbrojená a údajně pošilhávající i po jaderných zbraních, má ambice vést evropskou odpověď na současnou geopolitickou krizi. Tyto bojovné české představy se zajímavě srážely s rozpaky a opatrností, s nimiž polská vláda a polská veřejná debata na vývoj situace reagovaly.
Polsko zůstává v posledních hektických dnech spíše ve druhé linii evropské politiky, a to navzdory tomu, že od ledna předsedá Radě EU. Krizi v transatlantických vztazích na sebe vzali britský premiér a francouzský prezident, po co nejrychlejším svolání summitu EU–USA volá italská premiérka. Liberální komentátor deníku Rzeczpospolita Jacek Nizinkiewicz napsal tento týden o „bezpříznakovém průběhu polského předsednictví“ a premiéra Tuska zkritizoval, že se „aktivně tváří jen na potřeby domácího publika ve svých postech na síti X“.
Výsledky čtvrtečního bruselského summitu odpovídají sice hlavnímu bodu programu polského předsednictví, tedy „Bezpečnost na prvním místě“, nicméně hlavní zásluhu na tom má šoková terapie, kterou evropským spojencům naordinovala Trumpova administrativa. Donald Tusk se v tomto ohledu viditelně zmítá mezi vrozenými instinkty politika, který vždy následoval evropský hlavní proud, a realitou frontové země NATO a EU. Když minulou neděli vyrážel do Londýna na „summit koalice ochotných“, na letišti ve Varšavě mluvil o Evropě jako o „spícím obrovi, který se probouzí“. Večer při návratu spíše zdůraznil, že nejdůležitější je teď udržení spolupráce s „naším největším spojencem Spojenými státy“.
Tento nesoulad mezi ranním a večerním prohlášením dobře podtrhuje, že zatímco v Praze, Berlíně či Paříži lze nyní vést diskuse o tom, jak za pět či deset roků země EU získají vojenské schopnosti nezbytné pro bazální kolektivní obranu (navíc při odvážném předpokladu, že aktuální politická vůle ke zbrojení bude silnější než voličské nálady), Polsko nemá čas čekat, až se „obr“ probudí a rozkouká. Ministr obrany Władysław Kosiniak-Kamysz situaci pojmenoval velmi otevřeně: „Bez dobrých transatlantických vztahů, a obzvláště těch polsko-amerických, nebude možné zajistit bezpečnost.“ Polsko těží z toho, že zatím má díky vysokým výdajům na obranu ve Washingtonu dobrou pověst. „Poláci platí dokonce více, než by museli,“ prohlásil Trump během hádky v Oválné pracovně. Nezmění na tom nic asi ani skutečnost, že polská liberálně-levicová koalice se už několikrát ocitla pod palbou konzervativních amerických médií, naposledy kvůli velmi kritickému reportu o potlačování opozice, který publikoval republikánům blízký Hudson Institute.
Prezident Duda opakovaně potvrdil, že na setkáních s Trumpem, Petem Hegsethem či Keithem Kelloggem byl ujišťován, že americká armáda na území Polska zůstává. Jak připomínají bezpečnostní experti, polským trumfem je i základna protivzdušné obrany v Redzikowu, která je součástí amerického, nikoliv spojeneckého systému protivzdušné obrany.
Vedle naděje, že transatlantická vazba není ještě ztracená, je dalším klíčovým elementem polské zdrženlivosti jednoduché vyhodnocení vlastních možností. V českých médiích sice občas vládne představa Polska jako vojenské velmoci, nicméně pravdivější by asi bylo říct, že země je uprostřed dlouhého procesu modernizace a radikálního posilování ozbrojených složek. A zároveň – jak před několika dny v emotivním vystoupení připomněl bývalý náčelník generálního štábu Rajmund Andrzejczak – už v tuto chvíli plní v rámci odrážení ruské hrozby největší množství vojenských úkolů ze zemí Aliance. Přes polské přístavy a letiště v Řešově i nadále putuje 95 procent veškeré vojenské pomoci Ukrajině. Už skoro čtyři roky polská armáda zajištuje ochranu hranice z Běloruskem a ruskou Královeckou oblastí před různými druhy hybridních hrozeb. Nedávno k pozemním povinnostem přibyly ještě množící se incidenty v Baltském moři.
Polské kapacity konečně hraji klíčovou roli v zajišťování logistického propojení s nejvíce ohroženou části NATO, tedy pobaltskými státy, a přímo chrání hlavní „evropskou dálnici“ Smolensk–Brest–Varšava–Berlín, po níž od začátku dějin pochodovaly všechny invazní armády na ose východ–západ. I proto se návrhy na účast polského kontingentu na evropských „mírových jednotkách“ na Ukrajině setkaly s poměrně jednoznačným odmítnutím ze strany polské vlády. Někteří komentátoři upozorňovali sice, že právě touto pasivitou Varšava oslabuje vlastní vliv na řešení krize, nicméně velká část veřejnosti, opět napříč politickým spektrem, sdílela vládní pohled. „Kdo racionální by chtěl posílat polské jednotky mimo území státu v situaci, kdy Rusko a Bělorusko ohlásily, že se letos uskuteční další vojenské cvičení Západ?“ ptal se generál Andrzejczak. Minule se rusko-běloruské cvičení Západ konalo na konci roku 2021…
Třetím důvodem mnohem uměřenější a rozmanitější reakce na americko-ukrajinskou krizi může být skutečnost, že zatímco v Česku přetrvává stále romantický mýtus prezidenta Zelenského z prvních týdnů války, Polsko se už několikrát mělo možnost srazit i s jinými aspekty fungování ukrajinské diplomacie. Expert na východní politiku Zbigniew Parafianowicz ji tento týden nazval „brutálním sovětským způsobem diplomatické práce“. Zmínil incident z listopadu 2022, kdy na území Polska zlomky ukrajinské rakety protivzdušné obrany zabily dvě osoby ve vsi Przewodów a kdy se ukrajinský prezident navzdory faktům pokoušel vynutit na polské straně akceptaci verze, že šlo o Rusy vystřelenou střelu. Nebo ostrý útok Zelenského na polskou vládu v září 2023, kdy na fóru OSN zařadil svého dosavadního nejbližšího spojence k „pomahačům Ruska“ kvůli konfliktu o export ukrajinského obilí. I proto v Polsku – opět napříč politickým spektrem – roste přesvědčení, že by se Varšava měla k sousedovi chovat asertivněji a obrovskou pomoc směňovat za konkrétní ústupky.
Tomuto posunu napomáhá realita kampaně před květnovými prezidentskými volbami a vývoj společenských nálad, v nichž se trvale vysoká úroveň obav a odporu vůči Rusku začíná stále více rozcházet s klesajícími sympatiemi k Ukrajině. Může o tom svědčit nejen vyostřující se rétorika většiny kandidátů, včetně vládních liberálů, ale hlavně stabilní vzestup nacionalistické strany Konfederace a jejího kandidáta, který začíná ohrožovat konzervativce z PiS, v očích části voličů příliš spojené se dvěma zahraničněpolitickými dogmaty, jež nyní dostávají hodně zabrat: s jednoznačnou orientací na USA a jednoznačnou podporou Ukrajiny v první fázi války.
Ovšem i v Polsku si stále více komentátorů pokládá otázku, co bude země dělat, pokud se ukáže, že se Trumpova administrativa z Evropy opravdu rozhodne zcela stáhnout. Zatím jiná odpověď než „zbrojit a doufat“ neexistuje.
00:01
