Za jakousi bělošskou cenu útěchy lze považovat, že v kategorii Oscara v kategorii dokumentárních filmů získal favorizovaný Navalnyj, píše Martin Weiss.
Foto: Fond boje s korupcí
1
Někdejší německá kancléřka Angela Merkelová se v době své vlády snažila bránit rychlému vstupu Ukrajiny do Severoatlantické aliance, protože se už tehdy obávala ...
Ceny Americké filmové akademie jsou za námi a dopadlo to podle očekávání: Oscara nedostal film, který dokázal, že tradiční hollywoodský blockbuster stále žije a nemusí být o komiksových hrdinech (Top Gun: Maverick), ani film, který musí každý rozumný, slušný a bezúhonný člověk uznat jako nejlepší (Tár), nýbrž Všechno, všude, najednou. Protože je to film od amerických Asiatů o amerických Asiatech a Hollywood potřebuje jako každý rok nějaké to proražení skleněného stropu.
Pohlcení politikou identity bylo tak komické, že zpravodajský web NPR napsal, že jedna z hvězd filmu, Michelle Yeoh, se „identifikuje jako Asiatka“. Michelle Yeoh se narodila v Malajsii čínským rodičům a hvězdou se stala v hongkongských filmech. To, že poslední léta točí v Americe a žije ve Švýcarsku, nic nemění na tom, že prostě je Asiatka; jen popletení Američané si potřebují namlouvat, že se jako Asiatka „identifikuje“.
Všechno, všude, najednou je interesantní postmoderní film. Ale je to film toho druhu, v němž jde o to, že se tam konstruuje nějaký originální svět, spíš než o příběh. A někdy od poloviny filmu si divák říká, že tu konstrukci už pochopil a že ten skoro dvouapůlhodinový kus by neškodilo aspoň o půl hodiny proškrtat.
Za jakousi bělošskou cenu útěchy lze považovat, že v kategorii dokumentárních filmů zvítězil favorizovaný Navalnyj. I tady můžeme dohledat politická kritéria. Američtí liberálové někdy v Obamově druhém období s vydatnou pomocí Donalda Trumpa zjistili to, čemu se dřív posmívali – že Rusko je nepřítel. A tudíž ruští opozičníci jsou hodni zájmu. I producent filmu, CNN, je na té správné straně. A subjekt dokumentu je navíc nespravedlivě vězněn.
Navalnyj, jak ho Západ zná dnes, je vůdce protikorupční organizace. Jeho videa na YouTube o tom, jak Putin a jeho lidé rozkrádají Rusko, jsou vysoce profesionální a efektivní. To je taky zjevně to, co Kreml přimělo k pokusu o jeho otrávení. Dokumentární film zachycuje, jakým způsobem se Navalnému a jeho spolupracovníkům, mezi nimiž je nejdůležitější Christo Grozev z Bellingcatu, podařilo nakontaktovat důstojníky FSB a vytáhnout z nich, jakým způsobem pokus o Navalného otrávení probíhal. Je to působivý příběh a tvůrci z něj dokážou dostat maximum. Navalnyj je silná osobnost, bystrý a odhodlaný, přirozený vůdce. Koneckonců byl ze všeho nejdřív úspěšný právník. Tak se to aspoň jeví, divák je schopen akceptovat, že Navalnyj by si zasloužil i hagiografii – nebyl by to první soudobý dokument, který něco takového provádí. Zda jde o hagiografii, z níž jsou slabší momenty eliminovány, nebo ne, to divák nemá možnost posoudit.
Ale to není hlavní pochybnost, již tento film vzbuzuje.
Jak asi každý chápe, protikorupční program je nejefektivnější program mobilizace opozice vůči jakémukoli režimu, ale zároveň to není politický program. Navalnyj se prezentuje jako disident a protikorupční aktivista, který vlastní politické ambice vědomě odsouvá stranou – budou důležité, až bude dosaženo podmínek pro regulérní demokracii. Jenže politiku nelze úplně vytěsnit a Navalnyj se jí za léta veřejné činnosti pochopitelně dotkl, byl koneckonců třeba členem strany Jabloko.
Ve filmu se na problematické aktivity z Navalného minulosti dostane. Grozev poznamená, že se Navalnyj „na počátku“ své kariéry spolčoval s docela nechutnými lidmi. Tvůrci promítnou záběry z akce známé jako „ruský pochod“ v roce 2011. Načež si Navalnyj stěžuje, že se ho novináři ptají na stejných patnáct otázek, mezi nimi „na nacionalismus a pochod Ruska.“ „To se proboha nemůžete podívat na dřívější rozhovory?“ stěžuje si otráveně. Reportér na něj tlačí: Počkejte, nebylo tam nějaké hajlování? To by bylo víc než nacionalismus. Navalnyj se obhajuje: Samozřejmě že bych s takovými lidmi nikdy nebyl v politické straně. Ale budujeme širší koalici všech sil bojujících s režimem, abychom dosáhli situace, kdy se každý bude moci zúčastnit voleb. Reportér namítá, že s takovými lidmi by člověk neměl být ani na společné fotografii. Navalnyj se hájí, že jsou to občané Ruské federace a nelze je jen tak ignorovat. „Nacionalisty se nazývá hodně lidí. Diskutujme o tom.“ A pokračuje, že v zemi, kde jsou lidé zavírání doslova za nic, mu nevadí, že je na mítinku s lidmi, jejichž společnost pro něj nevypadá úplně dobře. A tím jediný konfrontační moment filmu končí.
Divák si z této pasáže odnáší dojem, že tvůrci se nespokojili s rolí zapisovatelů, že na Navalného tlačili, že ho konfrontovali s temnějšími místy jeho kariéry. Tak to má být, může si říct. Nikdo není světec a není koneckonců to západní předvídatelné poukazování na všudypřítomný nacionalismus laciné klišé? Vždyť to vysvětlil docela dobře a na tom pódiu neřekl nic napadnutelného.
Jenže neinformovaný divák netuší, že to, co považoval za splnění profesionálních novinářských nároků, byl ve skutečnosti moment novinářského selhání a manipulace.
Můžeme to přirovnat k tomu, když se vstup generála Pavla na veřejnou scénu odehrál formou rozhovoru, v němž se ho novinář jakoby tvrdě zeptal, jak mohl sloužit coby voják komunistického režimu. A pak ho nechal říkat, že prostě někde vyrostl a do KSČ vstoupil pod vlivem gorbačovských nadějí. A nepřipomněl nejen to, že Pavel se stal kandidátem členství ve straně dávno před Gorbačovem, ale že vykročil ke kariéře komunistického zpravodajce. Rozhovor nicméně splnil ten účel, že se dalo říkat, že na minulost se už Pavla ptali.
A v případě Navalného je to mnohem horší. Každý, kdo si začne dělat o Navalném rešerši, musí okamžitě narazit na řadu příkladů, kdy Navalnyj otevřeně projevoval ruské šovinistické a imperialistické názory.
V roce 2007 založil hnutí Narod. Jedno jeho video začíná tím, že každému se hnusí švábi a mouchy a máme na ně spreje a mucholapky. Ale když je hmyz větší, pokračuje Navalnyj – a v tu chvíli se vedle něj objeví záběry příslušníků nebílých etnik –, potřebujete větší nástroje. A zvedá pistoli. Navalnyj, podobně jako třeba u nás kdysi Miroslav Sládek, uměl téma Ruska pro Rusy pojednat vtipně – vtipněji a pro vzdělanější publikum stravitelněji než akce mladých rabiátů mlátících přistěhovalce. Ale šovinistických a vulgárních vyjádření – proti Ukrajincům, Gruzínům, homosexuálům a dalším – (některé z nich později smazal, ale internet je navždy) je v jeho postech na sociální síti Livejournal celá řada.
V roce 2008 plně podpořil ruský útok na Gruzii a poznamenal, že by rád na gruzínský hlavní štáb odpálil křižující střelu. Gruzíny označil za hlodavce (v ruštině je to slovní hříčka). V roce 2013 se pak za tento výraz omluvil – s tím, že ta urážka degradovala celý jeho post, za nímž si jinak stojí.
To je od té doby jeho taktika – staré výroky dílem maže, dílem se za ně omlouvá (přičemž jádro názoru zůstává nedotčené), dílem jde do protiútoku a obviní diskutéra, že přesně tyhle argumenty proti němu používají kremelští propagandisté.
Ty výroky hrály podobnou komunikační roli, jako když dělal Sládek vtipy o Romech – ovšem s tím rozdílem, že u Navalného jde navíc o pojetí ruské státnosti a o geopolitiku.
Nahlíženo pojmovým aparátem západních společenských věd je Rusko poslední nereformovanou imperiální mocností. Británie, Francie a další se musely rozloučit se svými koloniálními državami, z Němců bylo nutné doslova vymlátit, že jsou předurčeni k vládnutí když ne celé Evropě, tak aspoň Mitteleuropě. Rusko – široké vrstvy Rusů – se nemůže rozloučit s představou, že má vůči zemím kolem sebe zvláštní nároky.
Někteří komentátoři vkládají naděje do toho, že by prohra ve válce s Ukrajinou Rusy z těchto představ konečně vyléčila. To je ovšem riskantní představa hned z několika důvodů. Zaprvé by si měl Západ zapovědět cokoli, co jen vzdáleně zavání „regime change“. Neumí to. Zadruhé je třeba připustit, že ruská identita je komplikovaná a nelze na ni jednoduše napasovat schémata o národněosvobozeneckém boji. Řada lidí různých etnik, počínaje kdysi třeba německými kolonisty přes Gruzínce a středoasijská či sibiřská etnika, ruskou identitu přijala. Buď se úplně poruštili, anebo mají vícevrstevnou identitu. Aniž by zapírali svůj původ, jsou schopni v ruské civilizaci operovat. Nejeden Západoevropan by si přál, aby bylo mezi jeho arabskými přistěhovalci víc takových lidí. Jejich volbu je třeba respektovat.
Navalnyj je vzdělaný, chytrý, umí cizí jazyky. Není divu, že se na Západě stal nejviditelnějším symbolem protiputinovské opozice. Někteří specialisté na Rusko mu reputaci obratně pulírují (Masha Gessen třeba v časopise New Yorker označila zmíněný klip se šváby a mouchami za „video na podporu práva držet zbraně“, což přece každý Američan pochopí). Imperiální Rusko je zároveň centralizované Rusko. A centralizovaná do Moskvy a Petrohradu je taky ruská, Západu srozumitelná opozice. Pokud různá ruská etnika, jež by teoretický rozpad ruského impéria měla způsobit, mají nějaké představitele, neumějí mluvit jazykem Západu a nebudí jeho důvěru. Ovšem v případě Navalného musíme respektovat jeho statečnost a integritu, ale zároveň jsme povinni dotazovat se, co by jeho případný politický úspěch znamenal pro budoucnost Ruska. A v tom oscarový dokument selhal.
00:02
