Česko – velmoc nedůvěry
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
ECHO PORADA
Pozvání na Echo Poradu přijal generální ředitel České televize Jan Souček. Okoukal se Václav Moravec? Měl by ho v Otázkách někdo střídat, nebo naopak má být na ...
Důvěra ve vládu a veřejné instituce je v Česku v evropském kontextu extrémně nízká, pod evropským průměrem je tu i důvěra v druhé lidí. Vyplývá to z pravidelného průzkumu OECD, který proběhl koncem minulého roku. Je to pro Česko neblahá (a nijak překvapivá) zpráva, rozšířením nedůvěry společnost vážně eroduje a může pro ni v těžších časech, než jsou tyto, představovat i existenční hrozbu. Proč by se někdo měl nasazovat za stát, jemuž nevěří, a za lidi, kterým nevěří? Proč by se vůči nim měl chovat důvěryhodně, když je za důvěryhodné nepovažuje?
Eroze důvěry teď zasahuje celý západní svět, jistě je možné to vysvětlovat také tím, pokračujícím rozdělením, kulturní válkou, v níž obě strany protivníkům přikládají ty nejhorší úmysly.
Velkou část času lidé tráví ve virtuálním světě, z jehož excesů a nesmiřitelných bojů o nic si odnášejí také obraz toho, jací jsou lidé kolem nich. Konstantní nápor tvrzení, protitvrzení, informací, dezinformací a všeho mezi tím je může vést k rezignovanému závěru nevěřit ničemu. I v téhle zemi se šíří to, čemu se říká epidemie osamělosti, k jejímž důsledkům patří i nedůvěra.
Jenomže to všecko jsou jevy, se kterými se potýkají všechny západní země. A netroufl bych si tvrdit, že právě v Česku působí nejsilněji. Ani jinde se vlády a instituce nechovají vždy tak, aby si důvěru zasloužily. Ale vysvětlovat tu hlubokou nedůvěru nevelkou oblibou momentální vládní garnitury by bylo krátkozraké. Tak proč?
Nedomnívám se, že existuje nějaká jedna hlavní příčina. Pro lidi starší generace určitě hraje nějakou roli to, že vyrůstali v systému, kde nedůvěra k druhým lidem byla jaksi „defaultní“ (neříkej před cizími lidmi, co si myslíš). Ve srovnání s komunistickým Československem jsme na tom s nedůvěrou ještě pořád královsky.
Je možné, že ta epidemie osamělosti tu má v něčem horší projevy, stejně jako krize smyslu, s níž se celý Západ potýká. Vazby mezi členy rodin tu nejsou zrovna silné, hodně lidí zažilo rozvod rodičů, který pro dítě znamená značný otřes důvěrou ve svět, je tu velmi vysoký počet pohřbů bez obřadu, což asi taky něco dosvědčuje o síle vztahů mezi lidmi…
V Česku ale existuje tradice pěstovat a šlechtit si tu pověstnou zdejší skepsi. Dost si na ní zakládáme – alespoň někteří. Češi o sobě rádi mluví jako o národu, který hned tak někdo neobalamutí, neopije rohlíkem, nenechají se zblbnout tak moc, aby něčemu věřili. A jistě má ten rozšířený sklon ke skepsi nějaké pozitivní rysy.
Rozšířená nedůvěra je ale jeho stinnou stránkou, a to hodně temnou. A není důsledkem nějaké zvýšené schopnosti prokouknout každý podfuk, nenaletět. Rozhodně nevede k tomu, že by zdejší veřejná debata byla pronikavější a racionálnější. Nedůvěra jako „defaultní“ postoj je intelektuálně líný a velmi nenáročný způsob, jak dosáhnout toho, aby si člověk připadal chytře a vidoucně. A taky jako alibi pro vlastní selhávání – všichni jsou přece takoví, co si budeme namlouvat.
Veřejná debata je dnes plná katastrofických předpovědí, popisují se v nich vnější hrozby – klimatická změna, terorismus, migrace, válka… V zájmu odvrácení extrémních nebezpečí se často volá po tak či onak extrémních řešeních. Pokud ale někdo chce zvýšit šance české společnosti na přežití v turbulentních časech, může být tím nejdůležitějším, co lze udělat, zkusit lidem kolem sebe trochu víc věřit. Byl by to čin vpravdě revoluční.