Začátkem 18. století (1700–1711) byly k jižní straně chrámu přistavěny „svaté schody“ napodobující lateránské schodiště, po němž v chrámu Pontia Piláta v Jeruzalémě kráčel Ježíš. Má se za to, že pražské schodiště navrhoval Jan Blažej Santini.
Foto: Jiří Peňás
4
Spolkový kancléř Olaf Scholz údajně křičel na jednání v Bruselu na polského prezidenta Andrzeje Dudu a kritizoval jeho podporu uvolnění ruských státních aktiv ...
Čechy byly kdysi tak zbožnou zemí, že zde žijící čeládce nestačily běžné bohoslužebné úkony, ale vylepšovala a zkrášlovala je podle svého talentu a umu. A talent český byl spojen s vroucností a muzikálností. Tak vznikly už za časů otce vlasti Karla IV. české roráty, zvláštní ranní zpívaná mše pro dobu adventní, prý unikum v celém světě křesťanském, věc nevídaná a jedinečná, Čechy milovaná, radostně pěstovaná.
Ty doby jsou už dávno pryč, nyní o takovém domácím pokladu vědí jen nepatrné skupinky na okraji doby a společnosti, jen snivci a blouznivci, katoličtí estéti a nostalgici, předkoncilní latináři, prostě reakcionáři a zpátečníci. Ti se celý rok těší, že si ráno přivstanou a něčím hezkým a vzácným si ozdobí poslední týdny před Vánocemi. Ještě za tmy se vykradou z tepla domovů a tiše a plaše se vydají k vybraným chrámům. Vstoupí do nich vedeni světly svíček, pak se vsoukají do potemnělých lavic, odkud mžourají na plameny svící ozařující kout kostelní. Tam už stojí kněz s ministranty, kteří mávají nakuřovadly a rytmicky se klaní oltáři s Pannou Marií, neb jí je ta chvála ranní určena. Vůkol ještě úplná tma, jíž proniká nazlátlé světlo voskovic, vůně kadidla, celá ta magie katolická, která má v sobě něco pohádkového, jako když člověk propadá do snu, který se mu zdál v dětství. A tou prochladlou tmou se pomalu a velmi nesměle klube světlo ranní, zní zpěv písní, které jsou staré třeba šest sedm století, ale zní pořád stejně a stejně je slyšeli lidé, kteří ve stejnou ranní a roční dobu stáli na stejném místě. Neboť nejlepší chrámy jsou samozřejmě staré a starou vírou promodlené.
Karlem založený klášter kanovníků sv. Augustina na Karlově metamorfoval během věků až do našich časů do podoby Muzea Policie České republiky, dřív Sboru národní bezpečnosti, kde jednou z „relikvií“ je sud orlických vrahů.
Foto: Jiří Peňás
Roráty, ty prosby o „rosu z nebes“ (rorate coeli desuper), jsem poznal před lety v Roudnici nad Labem. Libozvučný hlas otce Martina tam zazníval sladkou temnotou chrámu Narození Panny Marie, toho skvostu české gotiky. Učený biskup Jan IV. z Dražic, který si v Roudnici vybudoval svůj azyl, svůj Avignon v předhusitských Čechách, tam v roce 1333 pozval řeholní řád augustiniánů kanovníků, se kterými snil o obnově zbožnosti skrz smysly a intelekt, devotio moderna: nová zbožnost se to dá přeložit, z čehož je patrné, že i nové může být velmi staré – a naopak.
A tento řád přivedl Karel IV. o několik let později do nově založeného chrámu na Mons Caroli sancti čili na hoře svatého Karla Velikého, na Karlov na Novém Městě pražském. Není tedy náhoda, že staročeské roráty, na rozdíl třeba od staročeského trdelníku opravdu pravé, se nyní díky společenstvu kolem otce Stanislava Přibyla zpívají i tam, na tom odřízlém kousku kdysi posvátné Prahy, kam se přichází barokní bránou, na níž je dnes nápis Muzeum Policie České republiky, což by nemělo nikoho mást, neboť Praha je nejen magická, ale i plná paradoxů a černého humoru. K němu patří i skutečnost, že jedno z nejposvátnějších míst města se rozkládá kousek od Nuselského mostu, který, když se otvíral, byl pojmenován po Klementu Gottwaldovi, ničiteli klášterů a vězniteli kněží. A to asi taky nebyla náhoda, protože o výrazná místa se vždy utkávají síly světla a síly temnoty, což se nyní ustálilo do jakéhosi kompromisu. Člověk, kterému to nedá a přikládá věcem hlubší nebo utajené významy, byť třeba naivně, je právě na takových místech ve svém živlu, vždyť Karlem založený klášter kanovníků sv. Augustina metamorfoval během věků až do našich časů do podoby Muzea Policie České republiky, dřív Sboru národní bezpečnosti. Takže v někdejší křížové chodbě barokního kláštera postaveného na začátku 18. století, zrušeného za Josefa II., který z něj udělal sklad zbraní, pak starobinec a nakonec přešel na policii, jsou vitríny s profily nejslavnějších českých vrahů, Pilčíka, Mrázka, Hojera, Čubírkové, Stodolových, orlických vrahů, s fotografiemi uřezaných hlav, rozčtvrcených těl složených do kufru, jak se to stalo Otýlii Vranské, neboť vše se v lidském světě prolíná a prostupuje, zločinci si se světci vyměňují místa a v koloběhu věčnosti je vše jen pouhý okamžik.
Foto: Jiří Peňás
Praha je městem utajených infarktů a něžných švadlenek, jak říkal Bohumil Hrabal, ale také věží a hlavně kostelů. Nikde jich není tolik na počet neznabohů a nikde, snad s výjimkou Říma, nejsou tak prosyceny mystikou a krví mučedníků. Karlovský kostel byl zmasakrován dvakrát, za husitů v roce 1420 a pak v roce 1611, kdy vpád pasovských žoldnéřů otevřel dveře pražské lůze, která sem vtrhla, vyplundrovala chrám a vraždila kanovníky, kteří před ní nestačili utéct. Praha vždycky žila ve sňatku ubohosti a vznešenosti. Chrámy, které spodina míjí s opovržením, nesou často nejvznešenější významy. Zvlášť ty chrámy, které jsou pomazány posvátným olejem a u jejichž založení byl osobně Karel IV., jehož starosvětská socha ve výklenku postává v kostelní zahradě. Fyzicky se sem dostavil 18. září 1350, kdy tu byl vysvěcen základní kámen. Spolu s ním tu byl první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic a monarchova druhá žena Anna Falcká. S ní byl rok předtím korunován v Cáchách, tam tehdy byl obdarován třemi zuby z lebky Karla Velikého, jenž je tam pochován. Ty zuby daroval kostelu, jehož tvar je kopií slavného cášského osmiúhelníku. Máme tedy v Praze kopii cášského oktogonu, sice už schovanou pozdějšími dostavbami, ale pořád dobře patrnou, když se člověk ocitne uvnitř.
Karel se ještě dožil vysvěcení kostela, což se stalo 28. ledna 1377, na výroční den smrti Karla Velikého. Už ho přinesli na nosítkách, zabaleného do kožešin. Obojí nebyla určitě jen nějaká formalita, nějaké slavnostní poklepání nebo pásky přestřihnutí, ale mystický akt, kterým Karel jako panovník z Boží milosti vkládal do stavby královskou a císařskou, tedy imperiální vznešenost. Karlovský kostel měl pro něj zjevně mimořádný význam. Vedle patrocinia (zasvěcení) Panně Marii pro něj Karel něj vybral jméno své a svého patrona, které dostal jako chlapec při biřmování v Paříži: do té doby se jmenoval, jak známo, Václav. Kostel byl zasvěcen trochu i jemu, Karlovi, jehož jméno máme v češtině pro slovo král. Navíc pro karlovský kostel vybral místo zvlášť cenné: nejvýš položený bod nově založeného Nového Města. Teď už to tak nevynikne, ale dlouho muselo být patrné, jak byl kostel s klášterem dokonale zakomponován do krajiny: Praha tam vlastně končila, pod kostelem byl sráz dolů do údolí, kam baroko postavilo schody, po nichž stoupala nahoru procesí. Krása toho místa je zachovaná na rytinách Vincenta Morstadta: tam ještě vidíme tu skoro bukolickou Prahu okrajů, město, které přecházelo do zahrad a polí, nad nimiž vystupovaly kopule zvláštního buclatého kostela, který přitom měl místo v apokalyptickém plánu zbožného developera Karla.
Foto: Jiří Peňás
Karel IV. byl chiliasta, který se chystal na parusii, druhý příchod Ježíše Krista, na nějž ale nečekal pasivně, ale promyšleně jej chtěl nasměrovat do Prahy. S tímto mystickým plánem založil Nové Město, Nova Civitas, jež jako apokalyptický, o osudu světa rozhodující devoleper rozvrhl podle plánu starého Jeruzaléma, aby se Ježíš při svém novém příchodu, nyní do Prahy, v tom městě dobře vyznal. Hlavními body toho eschatologického projektu, té zbožné topografie, bylo šest kostelů novosvětských, které dohromady tvoří kříž, položený na ploše nově založeného města. Karlovský kostel leží na příčném rameni kříže, na druhé straně je emauzský klášter na Slovanech, uprostřed Svatý Apolinář, svislé břevno vede po linii od Sv. Kateřiny přes Pannu Marii na Slupi po baziliku Petra a Pavla na Vyšehradě. Stačí si vzít mapu a tužku a protáhnout si ty body. Vznikne kříž. Tak to je a dosud s tím nikdo nehnul. Do Prahy je kříž vtlačen jako znamení, které je vidět z nebe, což lze opět brát jako návod pro nebeské těleso, pro hvězdolet, s nímž se Ježíš s posádkou andělů a světců snese při posledním soudu. Chvíli bude plachtit po obloze a pak si to zamíří nad Prahu, k níž se pomalu a k úžasu Pražanů i celého světa snese. Ale ne všichni budou překvapeni, protože světelná signalizace je stále ještě v provozu, udržována třeba i těmi lidmi, kteří přicházejí promrzlým ránem na zpěvy rorátní.
00:08
