Nehledejme státní řešení, elektřina není ruský plyn, říká analytik Macenauer

Stanovujeme politické cíle, ale nedbáme na jejich realizovatelnost a celkový kontext. To platí i o snaze dekarbonizovat energetiku v EU. Z čeho budeme v budoucnu elektřinu vyrábět, s čím je nutné počítat u plánování nových jaderných bloků či jak se bude vyvíjet naše spotřeba, o tom mluví ředitel strategie poradenské společnosti EGÚ Brno Michal Macenauer.

Jak bude v blízké budoucnosti vypadat tuzemský energetický mix?

Záleží na tom, který mix myslíte a jak blízká je ta budoucnost. Pokud jde o mix výroby elektřiny, stručně řečeno bude méně z uhlí, více ze zemního plynu a z obnovitelných zdrojů… ve střednědobém horizontu. Dnes se v Česku vyrobí asi 40 procent z jádra, okolo 38 procent z uhlí, okolo 5 procent ze zemního plynu, okolo 3,5 procent z ostatních OZE, okolo 3 procent z vody, okolo 3 procent ze slunce, rovněž okolo 3 procent z biomasy a zbytek je rozmanitý. Bude záležet na ekonomice, která bude dána možností náhrady
stávajících zdrojů a pak také rozvojem spotřeby, která se už delší dobu nevyvíjí podle předpokladů.

Jak to myslíte?

Když se podívám na naše deset let staré výhledy spotřeby elektřiny, spotřeba měla být v roce 2023 okolo 65 TW, ale byla jen něco přes 57 TW. To je rozdíl výroby přibližně jednoho jaderného bloku 1000 až 1 200 MW. I když zohledním přibližně 0,5 TWh snížení spotřeby vlivem nevykázané výroby z fotovoltaiky na maloodběru, pořád jsme okolo 58 TWh. To je spotřeba podobná roku 2005. Nicméně, pokud se nastartuje vyšší úroveň dekarbonizace, spotřeba zákonitě poroste.

Co stojí za vývojem spotřeby elektřiny?

Nejvýraznějším vlivem posledních let je jednoznačně změna spotřebních zvyklostí. Začalo to hypoteční krizí v roce 2008, to byl velký pokles čisté spotřeby o skoro šest procent, způsobený především poklesem výroby, pak přišly covidové restrikce v roce 2020 s poklesem 3,5 procenta a rok 2022 s cenovou krizí, pokles čtyři procenta a více než 4,5procentní pokles v roce 2023 po ošetření vlivu fotovoltaiky. Roky 2022 a 2023 přinesly skutečné úspory v topení a přípravě teplé užitkové vody a také pokles vlivem menšího
ekonomického produktu. Myslím, že se ukazuje, že skoro všechny naše výhledy jsou střednědobě nadhodnocené, i ty stávající. Očekávám, že se to může postupně měnit s intenzifikací dekarbonizace a také tehdy, pokud se bude navyšovat poměr fixních plateb za využití elektrické přípojky k síti na úkor plateb odvislých od výše spotřeby. Mimochodem, i přes stagnující spotřebu se nám ale výrazně zvyšují nároky na připojování výroben i spotřeb do sítě, a to je pro síťové společnosti velký problém.

Fotovoltaika bez dotací

Čekáte, že se bude více platit za připojení k síti a méně za samotnou silovou elektřinu?

Bude to žádoucí. Rozumná změna poměru těchto plateb může dekarbonizaci pomoci. Uvědomme si, že drtivá většina nákladů sítí není spojena s množstvím odebrané elektřiny, ale s maximálním požadovaným výkonem. Mluvím o regulovaných platbách, tedy o tom, co odběratel platí provozovatelům sítí za jejich služby. Není ale vyloučeno, že se to bude od určité chvíle a do určité míry týkat i dodávky silové elektřiny. Fotovoltaická i větrná elektrárna nemají téměř žádné variabilní náklady. Zato zprocesování jejich nestabilní dodávky má náklady značné i pro trh s elektřinou. S obnovitelnými zdroji, především s fotovoltaikou, která bude investičně nepochybně zlevňovat, se bude muset zacházet jinak než dnes.

Jak jinak se s ní bude zacházet?

Postupně bude mnohem vyšší instalovaný výkon fotovoltaiky a fotoelektrárny se budou využívat více v souladu s ekonomikou. Nebudeme se například snažit využít špičky drahými bateriemi na maloodběru se špatnou ekonomikou. Vyšší instalovaný výkon bude znamenat, že se rozšíří počet hodin, kdy bude fotovoltaika výrazně pokrývat zatížení. Fotovoltaika nevyrábí tisíc hodin za rok, jak se špatně traduje, ale například nad jednu čtvrtinu svého instalovaného výkonu vyrábí na celosystémové úrovni po 2300 hodin za
rok, což je průměrně okolo šesti hodin za den. S osobním autem také nejezdíte 24 hodin denně a jeho maximální výkon využijete jen zlomek času, co jedete. Nepovažujeme to ale za chybu, cena se přizpůsobila našemu využití. Podobně to bude i s fotovoltaickými zdroji. Fotovoltaika se bude instalovat s naprostou samozřejmostí, a pokud se nebude nesmyslně dotovat, pak za mnohem nižší náklady ve srovnání s dneškem.

V době solárního boomu v roce 2023 jsem mnohokrát varoval, že lidé instalace velmi přeplácejí, že to v rodinných domech má jen zřídkakdy ekonomiku a že se vyplatí počkat. K přeplácení pomohly i štědré dotace. Síť bude potřebovat samozřejmě i jiné zdroje, záložní zdroje a zdroje pro základní zatížení, v našem případě nejlépe jaderné.

Jak velký podíl na celkové produkci elektřiny by ideálně měly jaderné zdroje mít?

To je líbivá otázka, a přitom na ni nikdo nemůže znát jednoduchou odpověď. Přinejmenším je to funkcí ceny všech komponent a také míry požadované dekarbonizace. Nejsložitější je to slovo „ideální“. Když to ale přece jen velmi hrubě zjednoduším, vychází nám v mnoha výpočtech, které zohledňují ekonomiku i dekarbonizaci, že by to mohlo či mělo být okolo 33 až 50 procent. Ale existují i výhodné varianty, kdy to může být přes 66 procent. Závisí to na mnoha těžko odhadnutelných faktorech. V každém případě, Česko
nemá dobré podmínky pro větrnou energetiku, i proto potřebujeme jádro přinejmenším pro třetinu spotřeby. Jádro má ale obrovský problém s výší investice, která se vrací velmi pozdě, byť se pak vysoce rentuje. Je to zdroj s plánovanou životností šedesát a více let.

Pokud by se opravdu postavily čtyři nové jaderné bloky, jak by to ve velmi vzdálené budoucnosti proměnilo poměr produkce jednotlivých zdrojů? A pokud by se postavil jen jeden blok, znamenalo by to co?

Ve velmi vzdálené budoucnosti téměř nijak. Stávající dukovanské bloky pojedou přibližně do roku 2045, to je roční výroba okolo 14 TWh. Temelín, pokud bude mít životnost také na šedesát let, pojede do roku 2060, a to je přibližně 16 TWh. Pokud by tedy nové čtyři bloky byly 1 200 MW a měly o něco vyšší využití, pak by po roce 2060 byly čtyři nové bloky v podstatě jen náhradou stávajících, s mírným navýšením výroby. Jen jeden blok, to by bylo po roce 2060 o tři typové bloky 1 200 MW méně.

A co OZE, jaký lze v jejich další výstavbě, a především produkci elektřiny, čekat realistický vývoj?

Řeknu spíše vizi, než odhad. Větrná energetika bude u nás pravděpodobně nanejvýš okolo čtyři GW s výrobou okolo osmi TWh. Biomasové zdroje se budou využívat spíše na výrobu tepla. Zbývá fotovoltaika, a u té naopak bude pravděpodobný i násobný růst. Nové i rekonstruované střechy, ale i fasády a brownfieldy, to vše může mít fotovoltaiku. Pokud instalace zlevní a bude se s vyrobenou elektřinou zacházet ekonomicky, nebudeme se snažit za každou cenu neekonomicky využít každou špičku výroby a naopak se najdou superflexibilní spotřeby, pak můžeme čekat i desetinásobný instalovaný výkon, ale asi ne desetinásobnou výrobu. To ale mluvím o horizontu 2050, 2060. Celá energetika bude jiná. Čím více rozložíme přizpůsobení energetiky v čase, tím méně bude dekarbonizace hrozbou.

V současné době se rozpoutala debata o tom, že provoz uhelných elektráren se stává ztrátovým kvůli poklesu ceny elektřiny na trhu, a zároveň vysokých nákladů na výrobu vlivem emisní povolenky i dalších faktorů. Udržíme uhlí v energetice do plánovaného roku 2033, nebo zřejmě nastane úplně jiný scénář?

Je pravděpodobné, že se určitá část výroby udrží. Ale opět je to velmi komplexní otázka vyžadující zdlouhavou odpověď. Roli v tom hraje ekonomika těžby, alternativy výroby, možnost importu, výše poptávky, která teď klesá, a další faktory. Řeknu to takto: pokud bude soustava elektřinu z uhelných zdrojů potřebovat, přizpůsobí se tomu cena. Největší problém by mohlo být střednědobé zajištění flexibility.

Je podle vás možné, že Česko si ještě u Evropské komise zvládne dodatečně vyjednat možnost státní podpory provozovatelům uhelných elektráren?

To je otázka spíše pro jiné. V otázkách EU vyjednávání nejsem nekompetentní.

Pokud bychom nepočítali s uhelnými elektrárnami, bude fungovat jako záložní zdroj k jádru a OZE pouze plyn?

Pro zálohu obecně potřebujeme zdroje s nízkými investičními a fixními náklady, a klidně i vyššími náklady variabilními. Obecně toto splňují motory nebo turbíny v otevřeném cyklu, tedy bez parní fáze. Motor může spalovat zemní plyn, ale také bioplyn nebo biometan, v budoucnu i vodík, ale také naftu nebo bionaftu. V posledních dvou letech vyrostlo mnoho menších záložních zdrojů na naftu, některé mají možnost změny na bionaftu. Opět je to ošklivě komplexní problematika, ty zálohy. Soustava potřebuje několik typů pomoci, od zdrojů, které reagují v řádu sekund po zdroje, které reagují v řádu hodin nebo i dnů. Plynové zdroje budou potřebné v každém případě a v delší budoucnosti nemusí nutně spalovat zemní plyn.

Politické cíle bez realizovatelnosti

Jak na tom s plynovými zdroji jsme? Je pravdou, že v současné době jich v Česku nemáme dostatek?

Otázkou je, co je dostatek. Cena elektřiny klesá a neomaleně řečeno, zdrojů je přebytek. Aktuálně máme plynových zdrojů dostatek, problém je, že jich může být brzy nedosta tek, protože plynový zdroj se realizuje pět až šest let. Ona ta otázka je nicméně trochu zavádějící a taky zastaralá. Česko není ostrov, dochází k výrazné výměně elektřiny s okolím a je v plánu navýšit možnosti té výměny. Pro zákazníka není podstatné, jestli je zdroj český nebo německý. Navíc, vlastnictví je v mnoha případech naprosto mezinárodní. Neříkám, že státní aspekt je zcela nedůležitý, ale neměli bychom to s ním přehánět. Elektřina není ruský plyn a z EU nám s vysokou pravděpodobností nehrozí to, co z Ruska. Hledejme levné a ekologické řešení, nikoliv nutně řešení státní. Je pravdou, že v importní zemi je obvykle vyšší cenová úroveň, ale není to jednoduchá rovnice. V exportní zemi mohou být zdroje dotované, a celkový součet tak nemusí být záporný.

Kolik je nutné plynových zdrojů postavit? A proč se od nových projektů upouští nebo se odkládají?

V Česku se postupem času může uplatnit přibližně pět až sedm nových GW instalovaného výkonu v plynových zdrojích. Část z toho bude kogenerační výroba v teplárnách. Velmi bude záležet na všem ostatním. Na rozvoji OZE, jádra, na politikách EU. Pokud se bude realizovat postupně, čas vždy prověří, jestli je třeba další zdroj či nikoliv.

Jestliže EU počítá se zemním plynem v energetice už jen na omezenou dobu, je opravdu reálné, že ho pak dokážeme nahradit biometanem a zeleným vodíkem?

EU stanovuje cíle, ale přirozeně méně dbá na realizovatelnost. Jsou to politické cíle. Je vysoce pravděpodobné, že ve střední Evropě budeme muset zemní plyn využívat dokonce v navýšené intenzitě přinejmenším do poloviny století. Přinese to velké snížení emisí skleníkových plynů, o střední až vyšší desítky procent. Postupně jej můžeme nahrazovat zelenými plyny, ale má to své limity a chce to čas. Víte, náhrada všech fosilních zdrojů je otázkou času a světového kontextu. EU sama to ale nemůže udělat, neměla by to chtít udělat výrazně rychleji než zbytek světa. Přinejmenším by to byla ekonomická sebevražda. Každá epocha má ale své technologie. Pokud bude tlak na náhradu na světové úrovni, přizpůsobí se tomu celý energo-ekonomický řetězec a v daleké budoucnosti je téměř kompletní náhrada zemního plynu i ropných paliv představitelná. Vždy ale budeme potřebovat palivo s podobnými vlastnostmi, jakými disponuje plyn, a to je především vynikající skladovatelnost.

Co byste české energetice doporučil?

Když jsem byl mladší, byl jsem přirozeně více opojený čísly, výpočty, výhledy a predikcemi. Drtivá většina výhledů ale selhává. Ve své číselné podobě, ne však v kvalitativní podobě. Praxe mě naučila mnohem více sledovat celkový kontext, ten, který není dosažitelný kvantifikacemi, přesnými čísly. Doporučil bych tedy méně žonglovat rádoby tvrdými čísly a více se zabývat tím vyprávěním kolem, tím kvalitativním kontextem. Tím, co chceme, a za jakou cenu.