Wimbledon: česká vítězná šňůra se táhne přes šedesát let

KOMENTÁŘ

Wimbledon: česká vítězná šňůra se táhne přes šedesát let
Barbora Krejčíková vyhrála včera tenisový Wimbledon. V té větě je všechno, víc by k ní vlastně nebylo třeba dodávat, jenže to by na sloupek přece jen nestačilo. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Lukáš Novosad
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Barbora Krejčíková vyhrála včera tenisový Wimbledon. V té větě je všechno, víc by k ní vlastně nebylo třeba dodávat, jenže to by na sloupek přece jen nestačilo. Navíc silné sportovní příběhy milujeme všichni – vždyť jsou to heroické příběhy, u nichž se jako diváci fyzicky nenadřeme jinak, než že je sledujeme u obrazovky a nanejvýš si v nervech rveme vlasy. Holt sledovat námahu cizího lidského těla působí nám potěšení větší, než dřít se sami. Nehodlám ovšem zastírat: když chvíli po včerejším zápase přenosová kamera zabírala, jak na tabuli turnajových výherkyň Wimbledonu vylepují k roku 2024 jméno české hráčky, nad nímž stálo české jméno loňské vítězky Markéty Vondroušové, mé oči slzely. Byl to silný obraz.

 

Nejde totiž o samozřejmost, jakkoli platí, že od roku 2011, kdy anglický Grand Slam poprvé vyhrála Petra Kvitová, staly se šampionkami nejčastěji právě hráčky z Česka – od včerejška počítáme za těch čtrnáct let čtvrté české vítězství celkem třetí plejerky. Barbora Krejčíková je zároveň historicky teprve pátou tenistkou českého původu, která vyhrála dva grandslamové turnaje. Když ale nebudeme počítat Martinu Navrátilovou, jež všechny tyto své trofeje vyhrála už jako emigrantka pod vlajkou Spojených států, a Martinu Hingisovou, která celý život reprezentovala Švýcarsko, je Krejčíková po Haně Mandlíkové a Petře Kvitové teprve třetí Češkou, jež zvládla opakovaně vyhrát Grand Slam. A po Mandlíkové je teprve druhou, která dokázala vyhrát dva různé turnaje z velké čtyřky.

Mandlíkovou zmiňme ještě v jiné řadě: z Barbory Krejčíkové se stejně jako po jejím vítězství na francouzském Roland Garros před třemi roky všichni snaží dostat nějakou srdceryvnou vzpomínku na první její trenérku v profesionálním tenise Janu Novotnou. Je to vděčné téma, protože kdykoli Krejčíková začne vzpomínat na to, jak někdejší slavné hráčce, která před sedmi lety podlehla rakovině, nesla dopis s prosbou, zda by ji mohla trénovat, vždycky se někdo rozpláče. Často sama vzpomínající tenistka. Je to přirozené, všichni na to čekají, nikomu nevadí, že už to slyšel několikrát (ostatně jen letos na Wimbledonu po semifinále i finále). Zmiňujeme-li však Novotnou, před ni patří právě Mandlíková, zase její trenérka, která Wimbledon jako jediný Grand Slam sice nevyhrála, ale ve finále byla. A před Mandlíkovou zas Věra Suková, její trenérka a rovněž někdejší finalistka Wimbledonu v roce 1962.

Divíme-li se veliké potenci českého ženského tenisu a obdivujeme-li se jí, je dlužno dodat, že to není záležitost pouze již jednou zmíněných posledních čtrnácti let, kdy se na nás valí vítězství ve Fed Cupu, deblových, ale i singlových Grand Slamech nebo medaile z olympiád, takže jsme si (někteří) na takové úspěchy možná už zvykli jako na samozřejmost. Nikoli, ta tradice je delší a silnější. Jen na Wimbledonu trvá, jak jsme si ukázali, přes šedesát let. Ostatně pouhý výčet vítězek nestačí – vždyť několikrát vzpomenutá Jana Novotná hrála wimbledonské finále třikrát a to první patří k nejpamátnějším porážkám v celé historii turnaje.

Barbora Krejčíková letos zaujala také tím, že jako vítězka z Paříže se od té doby výrazného úspěchu v singlu nedočkala, třebaže v roce 2022 byla druhá ve světovém žebříčku singlu. Poslední měsíce se hodně trápila, nešlo jí to. A teď, zničehonic, taková smeč. Když už jí nikdo nevěřil – jako by to bylo ono zázračné koření, které my našinci potřebujeme, abychom se vybičovali k pořádnému výkonu. Nejlíp se nám daří v pozici outsiderů, tam jsme doma, tam jsme na svém. Jsou samozřejmě výjimky – jako Lukáš Krpálek, Jan Železný, Barbora Špotáková, Martina Sáblíková a několik dalších, ale to jsou legendy, které reformovaly celou svou sportovní disciplínu. Jinak nám to jde lépe z krytu. Těžko tedy říct, co čekat od vítězné Barbory Krejčíkové za čtrnáct dní, až začnou olympijské hry. Ale palce jí držet budeme.

×

Podobné články