Muka mikroagrese aneb Proč už mladí Američané radši s nikým nespí

ÚHEL POHLEDU

Muka mikroagrese aneb Proč už mladí Američané radši s nikým nespí
Tinder a další seznamovací aplikace jsou u mladé generace velmi populární. Foto: Shutterstock
1
Úhel pohledu
Tereza Šimůnková
Sdílet:

Sedíme na zahrádce podniku Le Crayon („Tužka“) v Lyonu: barevná světýlka, pétanque a tak dlouhá fronta u baru na objednávku večeře, že radši zůstaneme jen o pivu a prkénku sýra. Rodinná sešlost, dlouho jsme se neviděli, mužův bratranec nám konečně představuje přítelkyni, chtějí se sestěhovat, vyhlédnutý byt by mohl být ozdobou Vinohrad a i cena je vinohradská. V realitách jsme světoví, teď ještě ty platy. „Jak jste se seznámili?“ ptám se Baptista (30). „Na Tinderu,“ odpovídá, „přece.“ „Jak to myslíš – přece?“ – „No já bych ani nevěděl, kde jinde.“ Baptiste působí mile, studoval, pracuje a ani fyzicky na něm není nic, co by radikálně vylučovalo případný osobní kontakt se ženami. Moc se mi to nezdá: „Neříkej, že bys ji neoslovil třeba tady v baru...“ Baptiste je touto možností zjevně zaskočen, poctivě přemýšlí, než řekne: „Asi ne. Bojím se, že by si myslela, že jsem úchyl.“

Jedním z ukazatelů, podle kterých poznáme, že se společnost vymkla řádu a víříme v chaosu, je schopnost posoudit míru. Ať se to týká migrace, nebo pokusu někoho sbalit, nerozeznáme marginálie od věcí zásadních, natož nuance. Když do mě začne v baru hučet nějaký otrapa, je to nepříjemné, ale není to tragické. Tragédie nastává až v momentě, kdy uvěřím, že se všichni muži defaultně chovají jako dobytci – a také kdy tomu uvěří oni sami.

Jistý bar v australské Canbeře zakázal mužům začínat hovor se ženami („a pokud sama začne, muž se s ní musí bavit, jako by to byla jeho matka“). V jiném – a není bez zajímavosti, že také v Austrálii, v Sydney, snad v symbolice světa vzhůru nohama – hosté pro jistotu nesmějí navazovat vzájemný oční kontakt bez předchozího ústního souhlasu. „Toto se vztahuje také na upřený pohled zdálky. Pokud je pozornost, kterou někomu věnujete, nechtěná, považuje se za obtěžování,“ vyjádřili se majitelé. Když uslyší, že „se někdo kvůli někomu cítí nepříjemně“, udaná osoba bude vyhozena z podniku a věc předána policii. Záměrem je – jak jinak – „safe place“ a také to, aby jim do baru nelezli lidé, jejichž jediným cílem je někoho najít. Od toho je tu Tinder, přece. Tenká linie mezi zaujatým pohledem jedné lidské bytosti na druhou, jak to děláme nějakých šest milionů let, a čuměním není stanovena, nicméně klub „zásadně věří oznámení“. Vynikající strategie! Johnny Depp a Kevin Spacey tleskají.

Takzvaná mikroagrese je další z řady módních pojmů bez substance, která zanášejí slovník a z běžných sociálních situací dělají postup minovým polem. Na rozdíl od „patriarchátu“ nebo třeba „bílého privilegia“ je ovšem nabitější, existují snahy povýšit ji na trestný čin. Mikroagresí – jak to poznat, jak se tomu bránit – se ostatně zabýval také jeden ze seminářů Prague Pride, škoda každého politického školení, které padne vedle, veřejné fondy byly. Jak to tedy poznat? Inu tak, že někdo udělá nebo řekne něco, co se mi nelíbí; a dokonce to ani nemusí myslet zle.

Kalifornská univerzita v Los Angeles vydala už před lety detailní manuál „každodenních verbálních i nonverbálních výrazů, urážek a narážek, které komunikují záměrné či nezáměrné nepřátelské, hanlivé nebo negativní sdělení, založené výhradně na příslušenství příjemce k marginalizované skupině“. Bílým studentům se například silně nedoporučuje se zeptat kohokoli s jinou barvou pleti, odkud je. Dotaz prý totiž implikuje, že dotyčný není „skutečný“ Američan. A co teprve když má neobvyklé jméno! To už je opravdu lepší držet jazyk za zuby: když se přeřeknou, nemají děravou paměť, ale projevila se tak jejich xenofobní podstata. Projevem mikroagrese v rámci situací na pracovišti je třeba věta: „Věřím, že místo má získat nejkvalifikovanější osoba.“ Podle autorů manuálu (byly-li mezi nimi autorky, právě se dopouštím mikroagrese, neboť generické maskulinum = sexistické přesvědčení, že ženská patří k plotně) tím mluvčí míní, že nebílí mají nezasloužené benefity, založené jen na barvě jejich kůže (princip pozitivní diskriminace, která je ovšem v pořádku a žádoucí). Podobným způsobem jsou na dvou stránkách drobným písmem popsány útrapy střetávání mezi opačnými pohlavími. Je jich hodně.

Vcelku nemá cenu rozvádět, jak obtížné je se za těchto okolností nedigitálně seznámit, normálně si popovídat. A tak není divu, že mladí lidé prošlí touto masírkou radši v baru sedí sami v koutku, než aby riskovali nepříjemnosti. Budou-li dost hodní, najdou je? Podle výzkumů shledávají Američané randění složitější než dříve, a navíc mají nejméně sexu za posledních dvacet let – především muži pod pětatřicet let. Dokonce platí, že čím mladší, tím opuštěnější. Tak to dopadá, když sociální normy diktují individua s emoční inteligencí robotického vysavače. Druhou stranou stejné mince jsou znásilnění na univerzitních kampusech pro české prostředí šokujících dimenzí; v sexu ještě víc než jinde platí, že čím víc to dusíte, s tím větší agresí to vyhřezne ven. Tentokrát skutečnou.

Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

×

Podobné články