Nevzdávejme se svobod v zájmu obrany západní civilizace

Výmluvnější ilustraci paradoxní povahy soudobého „diskurzu“ aby jeden pohledal. V sobotu odpoledne jsem zabloudil na homepage BBC; většina zpráv se týkala bojů na Blízkém východě a různých reakcí na ně. Relativně vysoko se ale dostal i text o známé herečce Emily Bluntové. Ukázalo se totiž, že v roce 2012, tedy před jedenácti lety, v talkshow Jonathana Rosse vyprávěla o tom, jak ji v Americe v restauraci řetězce Chili’s obsluhovala „obrovitá“ (enormous) servírka. Klip s výrokem se – oblíbeným eufemismem řečeno – „objevil“ na internetu, nějací lidé pocítili příležitost se jím cítit dotčeni jakožto projevem fatfobie, tedy předsudku vůči lidem s nadváhou. Omluva promptně následovala.

Vlastně na té historce není nic moc zvláštního, podobných se už odehrálo docela dost. Hodnou zaznamenání ji ale dělá momentální kontext vraždění a války. A především to, co se v západních reakcích na ně ukázalo. Lidé, kteří jsou jindy schopni se pobouřeně dožadovat omluvy za slova, jež padla před jedenácti lety a nebyla v té době vnímána jako šokující či nevhodná, často projevují pozoruhodnou „velkorysost“, když přijde řeč na povahu zločinů teroristů z Hamásu.

Nad zprávami o sadistickým způsobem zavražděných dětech či znásilňovaných ženách mávnou rukou jako nad nutným průvodním znakem „osvobozeneckého boje“. Ale když na někoho praskne, že kdysi použil nešetrně zvolené adjektivum, jímá je hrůza. Je to paradox, nikoli jediný. Krveprolití na Blízkém východě totiž nějakým způsobem zpřeházelo role, jak se v západní veřejné debatě během posledních let ustálily.

Kulturní válka, která už několik let dominuje veřejné debatě v zemích Západu, se vede na několika „frontách“. K těm nejdůležitějším dílčím bitvám v ní patří střet o svobodu projevu, respektive o její přípustnou míru. Zapálení pokrokáři termín svoboda projevu často popisovali jako ušlechtile působící zástěrku pro rasismus, sexismus, útlak, agresi… Privilegium jedněch beztrestně urážet druhé a dopouštět se tím na nich symbolického i faktického násilí, ohrožovat je na životě a zdraví, šířit potenciálně nebezpečné předsudky. To vše doprovázeno posouváním hranice přípustného a dožadováním se postihu za její překročení v duchu poučky To, že máte zaručenou svobodu projevu, neznamená, že za svoje slova neponesete následky. Kritici v tomhle vidí rodící se autoritářství, nebo dokonce totalitářství, popření základních principů, na nichž západní společnosti stojí, snahu nahradit je diktátem velice sporně a rozporně definovaného dobra.

Útok Hamásu na Izrael inspiroval některé stoupence pokroku, aby ukázali, jak moc ty svoje deklarované principy berou vážně. Pro člověka, který soudobou debatu trochu sleduje, výsledek nebyl moc překvapivý. Ukázalo se, že mnozí lidé, kteří se jindy ohánějí zájmy a city obětí, mezi těmi oběťmi striktně rozlišují. Patří-li oběť do skupiny, která je v pokrokářském prostředí vnímaná jako součást tábora „těch druhých“, v tomto případě Izraelci a zastánci existence Státu Izrael, nezaslouží si žádné ohledy a nevztahuje se na ně žádný z principů, o nichž někteří pokrokářští aktivisté mluví jako o univerzálních.

Celý text si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.