V sexuologii dnes nejde o málo. Tereza Matějčková zpovídala Hanu Fifkovou

Když mě Michal Plzák přizval k debatě nad knihou Zrození genderu od americké křesťanské filozofky Abigail Favaleové, nejprve jsem odmítla. Měla jsem tématu genderu dost. Debaty, do nichž se člověk v této souvislosti ponoří, bývají úmorné. Navíc končívají ve slepé uličce a já měla dojem, že v těch několika článcích, které jsem tématu věnovala, jsem řekla vše, co v danou chvíli chci říct.

Místo sebe jsem doporučila Hanu Fifkovou. Z jedné strany logická volba. Kniha Abigail Favaleové se zabývá trans tematikou, na kterou je doktorka Fifková přední odbornice. Z jiného úhlu to byla volba nesamozřejmá. Abigail Favaleová zastává v nějakém ohledu krajní stanovisko. Nepopírá existenci transgender lidí, ale popírá, že jim prospívá lékařská péče, jak je v současnosti nastavená, a potud se její stanovisko blíží psychoanalytikům s jejich důrazem na psychoterapii.

Pozice Favaleové tím kontrastuje s přístupem přední české odbornice, která svůj profesní život zasvětila spolupráci s lidmi potýkajícími se s rozladou rodu a genderu. Přesto mi Michal Plzák záhy dal vědět, že Hana Fifková na pozvání kývla. Udivilo mě to, ale již dlouho jsem si na lékařce cenila, že zpříma čelí ostřelování od všech táborů. Pro takzvaný konzervativní tábor je liberální a pro ten liberální zas konzervativní. Když se mě proto nakladatel zeptal podruhé, zda nezvážím účast, protože by stál o setkání „teoretičky s praktičkou“, kývla jsem s tím, že mi bude ctí osobně poznat druhou účastnici debaty. Sobě jsem slíbila, že tato rozprava bude tečkou za mým uvažováním o genderu.

K debatě jsme přistupovali s trochou nervozity. Věděli jsme, že v zahraničí podobná setkání občas eskalují. Navíc se i Michal Plzák setkal s tím, že první prostor, který oslovil, diskusi pro její kontroverznost odmítl. Většinou se naštěstí nic nestane a všechno dopadne dobře. Což byl i náš případ. Debata, kterou moderoval Petr Vizina, byla živá, ale přátelská, ačkoli se nikdo — ani účastníci debaty, včetně moderátora, ani publikum — nezdráhal otevírat všechna konfliktní témata od blokádní terapie během dospívání po nárůst počtu lidí trpících rozladou pohlaví a genderu a rozhodnutí ústavního soudu, že úřední změnu pohlaví nelze podmiňovat chirurgickými zákroky.

Na Haně Fifkové jsem dlouhodobě — a znovu i v naší debatě — obdivovala neagresivní suverenitu, s níž se vymezuje vůči některým současným teoriím, o nichž se dobře píší originální pojednání, a ještě lépe diskutuje na facebooku. Když jsem byla na odchodu, Michal Plzák mezi řečí sugestivně poznamenal, že s Hanou Fifkovou ještě nikdo neudělal knižní rozhovor. První reakce byla odmítnout — z časových, obsahových, sebezáchovných důvodů. Dorazila jsem s tím, že to bude tečka za genderem. Vzápětí jsem však věděla, že do toho půjdu. Věděla jsem, že se budu muset ponořit do sexuologické literatury, abych si zjednala základní přehled o oboru. V situaci, kdy je sexualita i ve filozofii živé téma, mi to nepřipadalo od věci. Navíc se jednalo o oblast, kde jsem laik, a měla jsem tedy co objevovat.

Kdyby ale zpovídanou nebyla Hana Fifková, nejspíše bych se do dobrodružství nepustila. Chtěla jsem, aby rozhovory byly také o zpovídané osobě, o tom, jak se ukazuje svět z její pozice. Její profesní příběh ostatně nestojí jen na tom, co se zastarale označuje jako transsexualita. Svou kariéru započala nejprve na interně, poté na uzavřeném oddělení v Bohnicích, zabývala se v devadesátých a nultých letech zvláště ženskou sexualitou, psala poradnu v Blesku a také v devadesátých a nultých letech otevřela téma sexuálního obtěžování a zneužívání v ordinacích. Nietzsche tvrdil, že každá filozofie je z velké části osobní zpovědí, čímž mínil, že do hry vždy vstupuje osobnost autora. Filozof má odhalit právě to, že všechny, i nejvyšší pravdy, jsou prostoupeny osobní perspektivou. To neznamená, že vše je konstrukt, jde o prostší vhled. Každý ze světa vidíme něco jiného; každý obýváme jiný jeho výsek. Především tohle mě zajímalo: Jak se svět ukazuje zrovna tomuto člověku, který třicet let pracuje jako sexuolog a který si, jak by znovu řekl Nietzsche, „přivtělil“ toto specifické poznání?

Věda redukuje člověka na objekty; je v tomto smyslu nelidská. V mnoha ohledech je to výhodné. Díky redukci dáváme něco stranou, a někde se proto dostáváme dále. Filozofové upozorňují, že redukce je redukce a že to odložené nepřestává působit a také není méně skutečné jen proto, že se na to nezaměřujeme. Člověka a jeho prožívání proto vracejí do hry a varují před tím, abychom zaměňovali svět za své konstrukce. Což zároveň neznamená, že by zde existoval svět bez subjektivity. Ta je součástí skutečnosti a věda, která si je toho vědoma, nebude méně, ale více vědecká. Nakonec otázka, co je thesis a fysis, co je kultura a co přirozenost, se projevuje i zde. I v tomto kontextu je důležité nic si neusnadňovat a nechtít jednu nebo druhou stranu škrtnout, a spíše setrvat v — nejspíše — neřešitelném napětí. Filozof je v tomto pojetí ten, který zaznamenává, jak se tomu konkrétnímu člověku z té první osoby hraje, jaké důrazy, grify a jaký tón je pro něho podstatný. Je spíše na straně formy než obsahu.

Hana Fifková je dobrý partner do diskuse. Svou pozici se nebojí vsadit do hry, i s vědomím, že v sexuologii dnes nejde o málo. V tom se sexuologie od filozofie liší bytostně. Filozofové mohou chytře řečnit, v odborných i publicistických článcích, třeba i na sociálních sítích. Ale ty mladé dívky, které nechtějí dospět v ženy, sedí Haně Fifkové v ordinaci. A nejen ony.

Text je předmluvou z knihy Budeme, kým jsme?, která právě vychází v nakladatelství Kalich.