Jak dopadl Velký vlastenecký výlet „dezolátů“ na Ukrajinu

Záběr ukazuje scénu z Charkova někdy v roce 2024. Ulice druhého největšího města na Ukrajině jsou i přes den prakticky prázdné, na domech jsou vidět stopy po ruském ostřelování, co chvíli se rozezní sirény, lidé přežívají hodiny a hodiny v protileteckých krytech, i děti se učí v podzemí, z dálky je slyšet dělostřelba, občas dopadne raketa. Ulicí jdou návštěvníci z Česka, štáb dokumentárního filmu a jeho aktéři. Blíží se auto, hodně omlácený žigulík na pokraji rozpadu. Jeden z aktérů si ho všimne, obličej se mu roztáhne do vřelého úsměvu.

Rozpovídá se o tom, že v téhle zemi jsou ještě lidé svobodní, na rozdíl od té naší, ještě do ní nedosáhla ta hrůza, ve které my žijeme každý den, nepoznali to utrpení, jež na člověka nakládá systém, který vyžaduje, aby auta měla změřené emise. Udivující scéna, zarputilé odhodlání nevidět (válku, utrpení, jež přináší, hrozbu ruské okupace atd.) se v ní spojuje s oblíbeným českým hraním si na mistry světa v mučednictví, kterýžto úděl jednou bude popsán rudým písmem v knize těch nejhorších křivd a bezpráví.

Ta scéna je součástí dokumentárního filmu Velký vlastenecký výlet režiséra Robina Kvapila, díla, jež je vnímáno jako důležité, událost nejenom filmová, ale v širším smyslu společenská, protože ukazuje něco podstatného z dneška. Odpovídá tomu i publicita, jež jeho uvedení předcházela – premiéra načasovaná na výročí sovětské invaze do Československa, prezidentská záštita. Je to film o konfrontaci určitého lidského typu s realitou a také o konfrontaci dvou skupin lidí z rozděleného Česka. A ano, je to důležitý film. Nejenom tím, co ukazuje o Ukrajině a o Česku, ale i tím, v čem se míjí s povahou „názorového“ (užití uvozovek vysvětlím později) střetu, který tvůrci ve filmu tematizují.

Celý text s názvem Lidé s názorem na cestách si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.