Lepiči, příliš mainstreamová rebelie

KOMENTÁŘ

Lepiči, příliš mainstreamová rebelie
Organizované náboženství v dnešní Evropě ustoupilo do politického pozadí, ale různé mystické impulsy v lidských myslích nikoliv. Jedním z jejich projevů jsou právě „lepičská hnutí“, píše Marian Kechlibar. Foto: Letzte Generation
1
Komentáře
Marian Kechlibar
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Nizozemská policie pozatýkala zhruba 1500 radikálů, kteří již posedmé zablokovali dálnici A12. Většina z nich bude bez dalšího propuštěna, ale čtyřicet jich čeká obvinění. Německá policie zasáhla proti organizaci Poslední generace a zablokovala účty s více než milionem eur. Německý kancléř Olaf Scholz označil hnutí lepičů k vozovkám za „naprosté magory“, což potrefení na sociálních sítích nelibě nesou; ale obstavení kont bylo pro organizaci asi bolestivějším zásahem. Řada jejích členů totiž opustila svá studia i pracovní místa, a tím pádem jim jejich protestní život musí financovat někdo jiný.

Čtenáři se zájmem o historii doporučuji pořádně se dívat, protože konečně může na vlastní oči vidět něco, co naši předkové zažívali častěji. V křesťanské Evropě se tomu říkalo chiliastické hnutí: očekávání apokalypsy a armageddonu, konečné bitvy mezi silami dobra a zla, po které bude následovat věčná vláda Krista na Zemi (a všichni nehodní budou zničeni).

 

Lidé, kteří uvěřili v blížící se konec světa, opouštěli své statky, vystupovali na mystické hory a sdružovali se do různých skupin, které skoro vždycky skončily špatně; některé se změnily v loupežnické tlupy, jiné vytáhly do Svaté země jako lidoví křižáci a dopadlo to rozsekáním na kusy, protože lidový křižák se saracénskému rytíři v poli rovnat nemohl. Úplně specifickým typem byli flagelanti, kteří se na veřejnosti bičovali a chtěli tak pohnout své spoluobčany k tomu, aby je následovali. Zmiňuje se o nich i Dalimilova kronika:

,,Roku dvanáct set padesát devět blud
starý, jenž byl tajen doposud,
projevil se zjevně. Naháči
zas do české země přikvačí,
toulají se v tlupách po kraji,
po pás nazí válejí se v kališti,
metlami si hřbety mrskají
a na služby Boží strašné kletby dští.
Své pokání staví nade vše,
nechtějí znát ani svátost mše.“

Organizované náboženství v dnešní Evropě ustoupilo do politického pozadí, ale různé mystické impulzy v lidských myslích nikoliv. Jedním z jejich projevů jsou právě „lepičská hnutí“, nástupci dávných flagelantů. Jejich mystika je daleko temnější než u středověkých bludařů. Ti aspoň věřili, že dobro nakonec, po všech těch armageddonech a apokalypsách, zvítězí, kdežto apokalypsa podle Poslední generace skončí nevyhnutelnou záhubou všeho živého, nebo aspoň všech lidí. Dalimilova poznámka o tom, že „své pokání staví nade vše“, ale perfektně sedí dodnes; a místo „svátosti mše“ můžeme dosadit třeba volby, náš standardní společenských mechanismus k řešení politických otázek, kterým však vzbouřenci totálně pohrdají. (Nedopadají totiž podle jejich představ.)

Přitom klimatičtí rebelové v podstatě požadují věci, které se stejně dějí; jenom je chtějí mít rychleji a dráž. Nejde o klasickou vzpouru proti tyranii, která by vám principiálně odmítala přiznat nějaká práva. Naopak jde o požadavky, jejichž mírnější a pomalejší verze patří dávno do evropského politického mainstreamu. I proto je celkem pravděpodobné, že další „hnisavé akce“ směřující spíš k šikaně vlastních spoluobčanů než k čemu jinému jim nepřinesou výrazný nárůst počtu příznivců.

Flagelanti a další sektáři bývali za středověku těžko řešitelným problémem. Církev je často tiše tolerovala, aspoň dokud to šlo, ale jindy proti nim zasahovala extrémně tvrdě, třeba hromadným upalováním. Nikdy se ale nestalo, že by ve velkém převzala jejich ideje; řadový věřící o institucionalizaci tohoto běsnění nestál a výše postavení duchovní to brali v potaz.

Demokratické evropské státy dnes žádná autodafé neprovozují, ale jejich represivní arzenál je také celkem široký; například dostatečně vysoká pokuta může postiženému člověku znemožnit další slušný život. Dosud jej proti klimatistům neuplatňovaly, ale trpělivost řadového občana viditelně klesá – a to se časem projeví „přitažením šroubů“ na trestněprávní úrovni, o kterém se v různých státech EU už otevřeně mluví. Nic jiného totiž evropští politici dělat nemohou. Požadavky „lepičů“ jsou ekonomicky nereálné a jejich aktivita zase příliš agresivní na to, aby se dala ignorovat.

Pro nás ostatní to bohužel pravděpodobně znamená další šmírování a sledování. V digitální době je totiž právě šmírování a sledování tím nejúčinnějším způsobem, jak tento druh rozptýlené guerillové aktivity zmapovat a podvázat, a když už budou jednou příslušné mechanismy na místě, jistě nezůstanou ležet ladem ani poté, co bude „lepicí hnutí“ potlačeno.

Vůbec vám za to neděkuji, novodobí flagelanti. Výsledkem vaší aktivity nebude bezuhlíková utopie, ale policejní státy.

×

Podobné články