Nic většího o české duši než Smetana není

KOMENTÁŘ

Nic většího o české duši než Smetana není
"Hudba je sice jazyk univerzální a jaksi patří všem, ale zároveň je schopna vystihnout něco velmi místního a specifického, právě duši národa," píše Jiří Peňás. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Když se malý Fritz Smetana narodil, nechal jeho otec František (Franz) Smetana, litomyšlský pivovarský správce, prý radostí vyvalit sudy piva pro chasu, neboť přestože to bylo jeho dítko v pořadí již jedenácté (manželka byla třetí), jednalo se poprvé o chlapce. Od té radostné události uplyne druhého března, tedy za pár dní, dvě stě let…

Z malého Fritze se stal v průběhu národního uvědomování Bedřich, který sice do konce života psal pro gramatickou jistotu německy, ale nijak mu nebylo na zábranu, aby vytvářel hudbu, o kterou se budou moci Češi opřít a vnímat ji jako skutečně svou. Budou v ní totiž citem poznávat něco, co se jinak než hudbou nedá vyjádřit, něco velmi osobního a přitom spojujícího, něco, co je bere u srdce a zvláštním způsobem oslovuje, dojímá, hřeje a těší.

 

Hudba je sice jazyk univerzální a jaksi patří všem, ale zároveň je schopna vystihnout něco velmi místního a specifického, právě duši národa. Dnes sice každý uvědoměle popírá, že něco takového existuje, a většina si tu svou toxikuje něčím, co se spíš podobá akustickému hnusu než hudbě, ale duše zaprvé existuje a zadruhé má nějakou „národnost“. Smetanova hudba je toho důkazem. V ní totiž ta česká duše přebývá. Otázka je jen, kolik z ní ještě zůstalo v těch současných Češích. Dosti se snažíme, abychom ji v sobě potlačili, popřeli, poplenili. Ale naštěstí našla navždy azyl v té hudbě, jejíž autor se před těmi dvěma sty lety poprvé nadechoval ke křiku, zprvu ještě velmi nemuzikálnímu.

V Litomyšli Smetanovi zůstali jen do roku 1830, pak se rodina odstěhovala do Jindřichova Hradce, po něm následovaly Růžkovy Lhotice, Plzeň, Praha, Göteborg, Obříství, Jabkenice, ústav pro choromyslné Kateřinky… První roky jsou však, jak známo, pro duši rozhodující, takže základní nátisk byl učiněn v Litomyšli, v to ideálním českém maloměstě, v těch pokojných a klidných letech biedermeierovských, jež v českém prostředí mají svou bohyni a tvůrkyni vkusu v litomyšlské měšťance Magdaleně Dobromile Rettigové. Kam ale paří i další velký spolurodák, Smetanův obdivovatel Zdeněk Nejedlý, odvrácená strana českého měšťáctví, žárlící a nesnášející všechno, co jde mimo jeho hlavní proud.

Před pár lety jsem se v těch místnostech, kde se Smetana narodil, byl podívat: je tam muzeum, sestává ze čtyř pokojů, je tam manželská postel, u ní kolébka, pravděpodobně nikoli originální. Ale to není důležité. Prostě docela útulný měšťanský pokoj, který se vlastně dalších sto, sto padesát let ani nemusel moc měnit. Bylo to v létě, venku se nedalo žárem pomalu vydržet, zde bylo chladno. Byl jsem tam sám, jen průvodkyně ve vedlejší místnosti. Asi měla v popisu práce pustit CD s Mou vlastí. Sotva jsem uslyšel ty notoricky známé, ba řekl bych velmi ohrané tóny Vyšehradu, to lyricko-mytologické blum blum blumblum, naskočila mi husí kůže a nebylo to jen chladem v té místnosti, najednou jsem měl v očích slzy a já žasl, co se to se mnou děje. Musel jsem se chytit té kolébky a slzy mi tekly po tváři, jako bych byl její uživatel. Myslím, že to se mnou zacloumalo něco, co nemá jiné vysvětlení, než že se tam odehrávala nějaká látková výměna. Výměna mezi duší hudby, která se ozvala v duši jednoho z těch, komu je určena. Nic většího, geniálnějšího a přitom prostšího o české duši než Smetanova hudba totiž není.

 

×

Podobné články