Ve spojení se Sarajevem osmdesátých let lze běžně najít přídomek, že šlo o ráj na zemi. A třebaže jde o dojatá, kýčovitá a vzpomínkovým optimismem zahalená vyjádření, patrně někdejší realitu skutečně odrážejí, píše Lukáš Novosad.
Foto: Julian Nyča
5
Polská vládní koalice začala zostra boj proti „nenávistným projevům“. Ministerstvo spravedlnosti pod vedením aktivisty Adama Bodnara, rep. státního tajemníka ...
Ve čtvrtek osmého února uplynulo čtyřicet let od zahájení XIV. zimních olympijských her v Sarajevu. Připomínat olympijská výročí lze všelijak – je možné dojímat se vzpomínkou na nečekaná vítězství či prohry sportovců a sportovkyň nebo na nečekané projevy fair play v rozhodujících okamžicích jednotlivých závodů. Ale taky se dá vzpomenout, jak se spolu na největší světové akci, kde se obvykle potkává více národů než v OSN, proplétají historie sportovní s politickou. Olympijské Sarajevo patří k těmto případům.
Zaprvé: byla to teprve třetí olympiáda odehrávající se na evropském východě. Jenže první dva případy byly výjimečné – prvním totiž byla vůbec první moderní olympiáda v roce 1896 v Athénách čili městě, kde obnova olympijské myšlenky musela začít z principu. Druhým případem byla první olympiáda respektující bipolární uspořádání světa po druhé světové válce, a odehrávající se proto roku 1980 v hlavním městě východního bloku, tedy v Moskvě. Ale hry v malém, a nikoli hlavním městě na Východě? V tom bylo Sarajevo první – a co na tom, že pořadatelství mu bylo přiděleno taky symbolicky, jako projev světového smíření nejen po druhé, ale i po první světové válce, která o sedmdesát let dříve začala právě v bosenské metropoli. Mimochodem, dodnes je to jediné olympijské město, jehož obyvatelstvo tvořili převážně muslimové.
Zadruhé: v půli osmdesátých let se letní a zimní olympijské hry pořádaly ještě v tomtéž roce, protože zimní olympiáda bývala zhruba poloviční, než je dnes. (Pro představu: jedenáctidenních sarajevských her se účastnilo ani ne třináct stovek sportovců z devětačtyřiceti zemí světa, zatímco šestnáctidenních her v Pekingu před dvěma lety se nehledě na dojíždějící covidovou pandemii i na to, že mapa světa je za poslední čtyři desetiletí diferencovanější, zúčastnily skoro tři tisícovky sportovců z devadesáti jedna zemí.) Především ale se sarajevské hry ocitly v historii jako kolbiště smíru mezi letní moskevskou olympiádou, kterou poznamenal bojkot západních zemí, a letní olympiádou v Los Angeles, kam zase nejeli mnozí sportovci z Východu. Ostatně českoslovenští účastníci her v Sarajevu dodnes vzpomínají, že na olympiádě v Bosně panovala všeobecně nesmírně pohodová atmosféra, která tehdy běžná nebyla.
Ráj na zemi
Sarajevo v tu dobu bylo vnímáno jako výstavní město Jugoslávie. Bosenskohercegovská literatura, esejistika, film, divadlo i hudba jsou stále plné vzpomínek na město kavárenského naturelu, kde bylo jedno, jaké jste národnosti a jakého vyznání, kde všichni žili pospolu jako dobří sousedé a přátelé, nevadili si, komunikovali a bylo jim tak dobře. Ve spojení se Sarajevem osmdesátých let lze běžně najít přídomek, že šlo o ráj na zemi. A třebaže jde o dojatá, kýčovitá a vzpomínkovým optimismem zahalená vyjádření, patrně někdejší realitu skutečně odrážejí, protože si tak na město vzpomíná až příliš mnoho lidí, takže nemůže jít o náhodu.
V nejedné historické či publicistické eseji se o sarajevských hrách píše jako o hvězdné chvíli Jugoslávie a posledním okamžiku, kdy země držela pohromadě. Byl to stát, který vznikl po druhé světové válce a navazoval na podobný meziválečný. A byl to stát vymyšlený dobře: rovinaté a úrodné Srbsko bylo krajinou zemědělskou, pobřežní Chorvatsko turistickou, podnikavé Slovinsko byznysovou (v socialistické ekonomice to berme jako přívlastek v uvozovkách) a hornaté Bosně ve vnitrozemí připadl úkol věnovat se těžkému a zbrojařskému průmyslu.
Zemi se ekonomicky dařilo v první polovině její existence, do konce šedesátých let. Vládnoucí komunisté jednak dokázali obyvatelům vštípit jako ideál jejich identity právě socialismus, což zdánlivě přispělo k otupení nesnášenlivosti, již si národy západního Balkánu navzájem projevovaly sice od nepaměti, ale obzvlášť intenzivně po zvěrstvech druhé světové války, v jejichž míře jeden druhému neměly co vyčítat. A kromě toho komunisté svedli zemi vydobýt specifické postavení mezi Východem a Západem, jelikož si ji coby strategický a potřebný vojenský bod v Evropě předcházela jak Moskva, tak Washington. Dokud v tomto nastavení rostla ekonomika, těžící také z turismu a poválečné obnovy země, bylo vše v pořádku.
Peklo na zemi
Jakmile ale v sedmdesátých letech Jugoslávie začala hospodářsky stagnovat, bylo hůř. Jedním z řešení nevlídné hospodářské kondice státu byl pokus decentralizovat moc a některé pravomoci z Bělehradu delegovat na hlavní města svazových zemí. Více pravomocí delegovaných do regionů mělo mezi nimi vytvořit soutěžní atmosféru a znovu nastartovat ekonomiku celé země. Zároveň ale v regionech začala růst celková touha po moci. Obzvlášť po smrti maršála Tita v roce 1980 se rozhořel boj o jeho následnictví a zesílila nacionalistická politika. Pohromadě stát držely setrvačnost komunistického režimu a přidělené pořadatelství olympiády. Ani to už ale nebylo bezproblémové, protože s olympiádou v Bosně zprvu nesouhlasili Slovinci.
Sarajevo se her zhostilo zodpovědně a se vší parádou: obyvatelé města se v referendu (sic) na čtyři roky vzdali dvou procent svých platů, aby bylo z čeho rozvíjet město, budovat sportoviště i ubytovací kapacity. V horách nad městem vyrostly ikonické skokanské můstky a bobová dráha, které se staly symbolem olympiády, ale o deset let později také probíhající války: Sarajevo bylo dva roky obléhané, ostřelované, nedalo se z něj utéct. Bosna na etnickou válku devadesátých let doplatila možná nejvíc ze všech svazových jugoslávských republik právě proto, že byla zemí zbrojařskou.
Okolí můstků jsou i dnes zaminovaná a do některých míst se nesmí chodit. Přestože probíhají pokusy o obnovu města, nová velká zimní sportovní událost se v něm kvůli klimatickým změnám pořádat nejspíš nebude: je tepleji, než bývalo, chybí sníh. Zároveň je město chudé, řada lidí (stejně jako z jiných míst celé někdejší Jugoslávie) odešla do zahraničí, budovy v centru pořád nesou stopy střelby. Navíc, obzvlášť v zimě bývá toto kdysi tolik krásné město, usazené v údolí mezi horami, kvůli extrémní smogové situaci pravidelně vyhodnocováno coby jedno z nejvíce nehostinných míst k životu na světě.
Ale nehledě na další pohnutou historii města i jeho nevlídnou současnost mu těch jedenáct dní v únoru 1984 nikdo nevezme. Mimochodem, v jejich průběhu československá hokejová reprezentace získala stříbrné medaile, další stříbro a bronz cinkly v běhu na lyžích a další bronzy ještě ve skocích, krasobruslení a alpském lyžování. Byla to krásná a úspěšná olympiáda.
00:06
