Novinář, teoreticky placený zaměstnavatelem za to, aby přinášel čtenářům informace, se stará, jak prezidentskému kandidátovi jedné ze dvou hlavních politických stran zamezit mluvit. To je hodně jiná role svobodných médií, píše Martin Weiss.
Foto: Tým Donalda Trumpa
1
Na seznam strašných věcí je nutné řadit lapače vos. Když něco takové člověk vidí, měl by okamžitě zakročit, předmět zničit a dosud nezabité vosy zachránit. ...
Zůstaňme ještě u neslýchaného cenzorského pokusu eurokomisaře Thierryho Bretona. Má další dozvuky a hlavně nám ukazuje, že žijeme ve vskutku zajímavé době.
Jakkoli byl nečekaný v tom smyslu, že i ti, kdo čekají od eurokracie to nejhorší, jím byli překvapeni, zároveň nespadl z nebe. Lze se na něj dívat z mnoha kontextů, z nichž ten, že už schválený unijní Digital Services Act se skutečně ubírá cenzurním směrem, je jeden z nich.
Jenže, a to je další kontext, eurokracie a celý sektor managementu informací si ještě nejsou jisté, jak daleko můžou jít. Takže někteří po zaslechnutí výstřelu startovní pistole vystartovali, aby ve velebení Bretonovy výhrůžky byli mezi prvními – vedle zmíněného Prouzy taky třeba i profesionální novinář a komentátor Deníku N Jan Moláček –, načež přišlo z Bruselu oznámení, že závod se nekoná. Mluvčí vydal vyjádření, že von der Leyenová ani Komise nemají s Bretonovým dopisem nic společného.
Postoje k občanským svobodám jsou v Evropě ve fluidním stavu. Vyjednává se o jejich podobě, podnikají se průzkumy bojem. Trochu to připomnělo příhodu z letošního dubna, kdy místní samospráva jedné bruselské čtvrti rozhodla zakročit proti konání konference evropských národních konzervativců. I tehdy bylo možné číst reakce jako zajímavý test – někteří byli pobouřeni, jiní to schvalovali anebo byli škodolibě pobaveni, například někteří politici současné vládnoucí strany v Británii (hlavní atrakcí konference byl Nigel Farage). Jako by prostě nějaký ten zákaz byl zaslouženým rizikem podnikání v populistickém sektoru. Když protestoval tehdejší britský konzervativní premiér Rishi Sunak, podivovali se tito lidé, jak se může zabývat tak bezvýznamnou věcí a zároveň se odkopat jako fanoušek fašismu. Načež přišlo vyjádření belgického premiéra – na Twitteru a v angličtině –, že ten zákaz je protiústavní a nepřijatelný.
Eurokomisař zakazující Twitter je záležitost transatlantická, tak se podívejme za Atlantik pro další kontext. Tam vzbudil třeba na síti X Breton reakci docela bouřlivou. I lidi, kteří se normálně nestarají o to, co říká nějaký evropský komisař, i lidi, kteří nejspíš Trumpa volit nebudou, to nadzvedlo a, jak praví novinářské klišé, nebrali si servítky. Cizinec, a ještě k tomu Francouz jim nebude říkat, kdo smí kde v Americe mluvit ve volební kampani. Čtenáři si možná vybaví čtyři americké zahraničněpolitické tradice či kmeny, jak je popsal historik Walter Russell Mead – a tohle v četných Američanech aktivuje jacksonovské instinkty.
Jenže i v Americe jsou civilizační normy ve fluidním stavu. Ne všichni tento postoj sdílejí. Breton našel v Americe spojence. Ten den, kdy zveřejnil svou výzvu, se reportér Washington Post na tiskové konferenci zeptal mluvčí Bílého domu, co s tím plánovaným rozhovorem hodlá dělat. „Myslím, že misinformace na Twitteru nejsou jen otázkou kampaně. Je to problém Ameriky. Jakou roli hraje Bílý dům nebo prezident v tom, aby to zastavil nebo zastavil šíření nebo do toho nějak zasáhl?“ ptal se, pokud tedy takové návodné vystoupení můžeme nazvat otázkou.
Takže novinář, teoreticky placený zaměstnavatelem za to, aby přinášel čtenářům informace, se stará, jak prezidentskému kandidátovi jedné ze dvou hlavních politických stran zamezit mluvit. To je hodně jiná role svobodných médií a hodně jiná Amerika, než nás v mládí učili.
I to má svůj kontext. V americkém diskurzu se můžete dočíst nápadně často, že „nenávistné projevy nejsou chráněné prvním dodatkem ústavy“ (tedy že se na ně nevztahuje svoboda projevu). A neslyšíte to jen od běžné populace či mladých aktivistů, nýbrž i od lidí vzdělaných a lidí se značnými zkušenostmi z politiky a veřejného života. Tedy od lidí, kteří musejí vědět, že to není pravda. Nápadné je, že je to těmto lidem často vysvětlováno – moderní hantýrkou bychom řekli, že je to tvrzení pravidelně factcheckováno. Judikatura Nejvyššího soudu konzistentně potvrzuje, že neexistuje žádná „hate speech výjimka“ z prvního dodatku. Přesto se to vyskytuje znovu a znovu, jak málokterý jiný omyl. Čím to může být?
Novinář Christopher Caldwell ve své knize Věk nároků z roku 2020 rozvíjí tezi, že USA od přijetí tzv. zákonů o občanských právech žije fakticky se dvěma soupeřícími ústavami. „Mnohé z toho, co v posledních letech nazýváme ,polarizací‘ nebo ,hrubostí‘, je něco mnohem závažnějšího. Je to spor o to, která ze dvou ústav má mít přednost: ústava de iure z roku 1788 se všemi tradičními formami právní legitimity a staletími americké kultury za zády, nebo ústava de facto z roku 1964, která tento tradiční druh legitimity postrádá, ale těší se téměř jednomyslnému souhlasu soudních elit a učitelů občanské výchovy a vášnivé oddanosti těch, kdo ji přijali jako osvobození,“ napsal. Měl na mysli hlavně zvýšený důraz na takové pojetí občanských práv, jež zamýšlí rovnost výsledků. Ale změněné pojetí svobody projevu tam může spadat taky. A mnozí Američané – hlavně ti působící v levicovém aktivistickém prostředí a na univerzitách – už v takovém režimu de facto žijí. Zákaz „hate speech“ je tam součástí nepsaných norem, ne-li interních předpisů. Znechucení z toho, jak přistupovaly elitní univerzity k propalestinským protestům, pramenilo v neposlední řadě z toho, že administrátoři ukázali, že jejich předpisy chránící držitele nejrůznějších identit před újmou se rozhodně nevztahují na Židy.
Američané sledující současnou otevřenou kriminalizaci projevů v Británii často říkají: Díkybohu za první dodatek. A my si to můžeme říkat s nimi, vždyť i u nás mnozí mocí obdaření lidé považují svobodu projevu jen za něco, co nám stát milostivě propůjčuje. Ale jak dlouho může i v Americe režim sice kodifikovaný v zákoně, ale odmítaný normami a kulturou části populace přežít? Co až se na Nejvyšším soudu obmění generace a přijdou zastánci té druhé ústavy?
Neměli bychom zapomenout taky na aktuální politický kontext, v němž ten zpravodaj Washington Post vyjádřil svou starost o to, aby jeden prezidentský kandidát nesměl moc mluvit. Ten kontext totiž je, že kandidátka demokratů a úřadující viceprezidentka Spojených států Kamala Harrisová odmítá poskytovat rozhovory a pořádat tiskové konference. To, co slyšíte o její kampani, pochází z mítinků, z krátkých veřejných prohlášení, kdy novinářům přečte pár vět z teleprompteru a zmizí, aniž by odpovídala na otázky, a konečně ze stanovisek mluvčích, často i anonymních, její kampaně.
Je to nebývalá situace (na to existují historické tabulky srovnávající, kolik tiskovek a rozhovorů prezidenti a kandidáti poskytli). A velká část amerických médií je s tím srozuměna.
I média prožívají fluidní, přelomovou dobu. V posledním roce jste mohli narazit na náznaky, že se situace trochu mění, že vlivné tituly trochu couvly od propasti a od role woke indoktrinátora ustupují (jako příklad uveďme třeba korektní reportáž New York Times o transgenderové medicíně, kterou deník odmítl stáhnout poté, co proti ní vznikla aktivistická petice, již podepsali i někteří externí přispěvatelé deníku). Ale je to případ od případu a prezidentská kampaň je zřejmě vnímaná jako tak životně důležitý zápas, že běžné normy musí stranou.
Za novináře to vyjádřil zahraničněpolitický profesionál a bývalý diplomat (naposledy velvyslanec v Moskvě za Obamy) Michael McFaul: „Nejdůležitějším cílem Kamaly Harrisové je vyhrát tyto volby,“ napsal na Twitteru. „Pokud jí k vítězství pomůže tisková konference, měla by ji uspořádat. Pokud ne, neměla by ji dělat. Je to prostě tak jednoduché. Nemá žádnou ,morální povinnost‘ mluvit s tiskem. Uberte, přátelé.“
To je, myslím, ten nejširší kontext Bretonova výpadu. Odpor proti Trumpovi byl odůvodňován mimo jiné tak, že Trump, i když se mu nepodařilo dokázat žádné konkrétní zneužití pravomocí, „ohrožuje demokratické normy“ (to bylo, pravda, ještě před 6. lednem 2021). Ale je to blbost, o demokracii nejde, jde o boj o moc. Normy jsou v něm od toho, aby se překračovaly. Na tom se shodují obě strany.
00:01
