Kissinger dokázal vidět svět nejen americkýma očima

Ve čtvrtek 30 listopadu zemřel Henry Kissinger. Při příležitosti jeho úmrtí přinášíme přepis Salonu Týdeníku Echo, který se uskutečnil v létě v souvislosti se stým výročím narozenin svérázného diplomata.

Henry Kissinger, poradce pro národní bezpečnost a později i státní tajemník neboli ministr zahraničí za prezidentů Richarda Nixona Geralda Forda, oslavil sté narozeniny. Tento vyznavatel nesentimentální reálpolitiky je považován snad za nejvýznamnějšího myslitele i praktikanta v oblasti mezinárodních vztahů v druhé polovině dvacátého století. O jeho odkazu diskutovali jeho překladatel Martin Pokorný, historik Jan Koura a europoslanec za ODS Jan Zahradil.

Proč zrovna Henry Kissinger je považován za titána světové zahraniční politiky? Proč se tak nemluví třeba o Zbigniewu Brzezinském nebo Condoleezze Riceové? Nebo je to prostě tím, že se dožil sta let?

Pokorný: Je nepochybné, že Kissinger má své charisma a vyvolává jistou fascinaci. Je to osobnost, kterou uznávají i její nepřátelé, její rivalové. Vzbuzuje respekt a zájem ve společnosti. V sedmdesátých letech, když byl ještě mlád, tedy když mu bylo „pouhých“ padesát, měl po rozpadu prvního manželství pověst nejatraktivnějšího „single“ ve Washingtonu. I levicoví intelektuálové ho označovali za mozek Nixonovy administrativy. Ovšem toto charisma má i své uchopitelnější důvody. Prvním důvodem je jeho unikátní osobní příběh: ačkoli byl vrcholným reprezentantem Spojených států a hlásí se k nim jako ke své vlasti, stal se Američanem volbou. Je to německý Žid, který se osobně podílel na dobytí své původní země, potom vystoupal akademickou sférou a přes kampaň Nixonova politického protivníka se dostal až do Bílého domu. Druhý důvod tkví v tom, že přes všechny spory o to, jak moc ho lze brát vážně jako filozofa nebo myslitele, je to člověk, který se vyjadřuje a uvažuje v širokých souvislostech a je schopen je působivě prezentovat. A třetí bod je blízkost s prezidentem. To vůbec není samozřejmost. Je známá věc, že třeba Reagan s viceprezidentem Bushem se vídali jen vzácně a čistě společensky, zatímco Kissinger opravdu byl šedou eminencí. Jeho vztah s Nixonem byl velice intenzivní a měl velice reálné dopady.

Koura: Je nepřehlédnutelná osobnost a vždy na sebe strhával pozornost. I dnes, když dává rozhovory, tak někdy svá prohlášení později dementuje, čímž provokuje a vzbuzuje vášně. Takže z tohohle důvodu byl vždy nepřehlédnutelný, i když byl jenom poradce, státní tajemník. Na rozdíl od jiných státních tajemníků, na které si snad už ani nevzpomeneme. Ale on prostě je nepřehlédnutelný. Nejenom tím, co vykonal v Číně, to byl ohromný obrat v mezinárodních vztazích, ale právě tím, že chtěl být vždy ve světlech reflektorů.

Zahradil: Když odhlédnu od toho, že ve sto letech většina lidí už je po smrti nebo v domově pro seniory, tak jeho současná atraktivita je způsobená tím, že říká věci, které už dneska nikdo neříká. Já tady mám jeho poslední rozhovor z Economistu a budu z něj občas citovat. Má tam jednu větu, která to krásně ilustruje. Říká, že v každé diplomacii stability musí být obsažen určitý element světa 19. století. To už dneska nikdo neřekne. On se dokázal vyhnout všem těm módním trendům v pohledu na systém mezinárodních vztahů a je svým způsobem vlastně hrozně staromódní. Ale ukazuje se, že to funguje, že ten staromódní pohled pořád má své opodstatnění. To znamená stát jako základní kámen systému mezinárodních vztahů, nějaké udržování stability, nějaké balance, vyvažování zájmů, takové to transakční pojetí politiky, že prostě vždy je něco za něco. Že nikdo nemůže vyhrát 10:0, ale že to vždy bude 9:1 nebo 8:2 nebo 7:3. To se z dnešního pojetí mezinárodních vztahů a z těch moderních teorií úplně vytratilo. On se toho drží. A to je, jak se ukazuje, ta devíza, která prostě platí.

Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo digitální verzi časopisu. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.