Bachmut, místo, které přestalo existovat

KOMENTÁŘ

Bachmut, místo, které přestalo existovat
Předměstí ukrajinského Bachmutu, zdevastovaného těžkými boji. Foto: Denis Kazanskyj
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Bachmut je zničen, už tam není místo k životu, řekl prezident Zelenskij. Ve městě a v jeho okolí probíhaly v minulých týdnech boje srovnatelné s druhou světovou válkou: těžká artilerie, tankové souboje, masivní bojové nasazení, obrovské ztráty na obou stranách.

Bachmut… Takové nějaké místo tam kdesi na kraji Evropy, pokud to budeme ještě považovat za Evropu. Skoro by člověk nic jiného nečekal než zmar a tesknotu. I to jméno zní už nějak orientálně, jako místo ve stepi, kde se zastaví kočovníci, koním dají napít, prach vytřesou, laptě rozvěsí… Podíval jsem se na Wikipedii, což dělám od začátku války, prohlížím si ta města, o kterých člověk většinou předtím neslyšel, ale která se stala válkou slavná… Válka je velkým propagátorem zapadlých míst, velkým pomocníkem geografie… Horlivka, Slavjansk, Izjum, Kramatorsk… No, nejsou to právě destinace pro estéty, i když to je relativní, většinou ošklivé paneláky v nějaké chudé vegetaci, budovy ze sovětských dob, sem tam nějaký bizarní památník s kosmonautem, občas zapomenutý Lenin, který tady odolal dekomunizaci, a chrám se zlatou kopulí. To je obvykle nejhezčí místo.

 

Jenže v každém tom městě žili lidé, často to jsou nebo byla města s desítkami tisíc obyvateli. Na internetu najdeme i fotografie, které jsou z mírových časů, s lidmi třeba někde na promenádě nebo na ulici, v obchodech. Některé ty snímky jsou ze sovětských dob, je to všechno chudé a nějakým způsobem otřískané a komunisticky ošklivé, ale vlastně to má nějak blízké a lidské rysy, ostatně ne zas tak odlišné od toho, jak to vypadalo u nás: třeba na Jižním Městě v Praze nebo třeba někde na Severu, v Mostě, v Chomutově nebo na Ostravsku. Průmyslová krajina s paneláky a nějakou tou zbytkovou starou architekturou, po které se projel parní válec modernismu východoevropského typu. Lze si představit, že život tam vždycky vypadal jinak než třeba v Burgundsku nebo v Bavorech, ale asi se tam nějak žít dalo: chudě a těžce, ale někdy třeba i trochu hezky. Třeba na Prvního máje, když se zametly ulice a vyzdobily rudými prapory… Určitě se to hodně lidem líbilo.

Takový byl jistě i Bachmut, který se ovšem nejmenoval Bachmut, ale Arťomovsk: to jméno dostal po bolševickém vůdci Fjodoru Sergejevovi-Arťomovi, který se podílel na bolševizaci Donbasu. Zemřel při nehodě v roce 1921, tedy dřív, než by ho určitě nechal zavraždit Stalin, takže se po něm mohlo skoro celých sto let to město jmenovat: k původnímu Bachmutu se tam vrátili až po výnosu o té dekomunizaci v roce 2015. Skoro bych se vsadil, že většina obyvatel svému městu dál říkala Arťomovsk. A asi bych jim to ani nevyčítal.

Díky Wikipedii jsem se dozvěděl, a proto o tom vlastně píšu, že se tam narodila Larisa Šepiťková… To byla možná nejvýznamnější režisérka sovětské kinematografie. Za svůj krátký život stačila natočit snad jen čtyři celovečerní filmy, přičemž ten poslední, Vzestup, je vedle Tarkovského Andreje Rubleva asi nejlepší sovětský film vůbec. Aspoň já si to myslím. Je to strašný film o lidské nízkosti a i výšce, film o duši a o peklu. Kdo ho viděl, ví, o čem tady píšu. Larisa Šepiťková, manželka slavného režiséra Elena Klimova (mj. Jdi a dívej se), byla krásná a vznešená žena. Zemřela v roce 1981 v jednačtyřiceti letech při autohavárii. Byla z Bachmutu, ve kterém teď nezůstal jediný dům k životu.

×

Podobné články