Sorry jako

Jedu po dálnici D1 na hranici povolené rychlosti a pořád mě přitom někdo předjíždí, často i zprava. Abych na to nemusel myslet, poslouchám v rozhlase rozhovor s jakousi dámou, která se vrátila z emigrace v USA a přivezla si svého, už značně amerického dospívajícího synka. Poslala ho na skautský tábor a on jí záhy hlásil, že si o něm ti ostatní táborníci myslí, že je divný. Prý proto, že když udělá nějakou chybu, tak se jim omlouvá. Mladík to nechápe, matka o tom hovoří v rádiu. V prostředí, kde donedávna žili, je prý omluva normální.

U nás asi ne. Někteří naši spoluobčané jako by se řídili heslem, že nejlepší obrana je útok a omluva je pro ně výrazem lidské slabosti. Není divu, že se neschopnost omluvy stává standardem v nejširší společnosti, když ani prezident, který se opije a málem v přímém přenosu pozvrací korunovační klenoty, neuzná za vhodné se omluvit a bard, jehož davy donedávna milovaly, se nepřizná ke svému selhání, neuzná, že jim lhal, a neomluví se ani těm, které udával. Bývalý premiér sice často užíval anglické slovo „sorry“, ale hned k němu přidával české „jako“, abychom všichni poznali, že se přece neomlouvá doopravdy.

A kdy jste naposled viděli, že by fotbalová hvězda někoho pěkně nakopla a pak mu šla s omluvou podat ruku? Jsme národem drsňáků, milý mladý skaute. Foglarovky už nejsou v módě.

Ani já bych o omlouvání příliš nepřemýšlel, kdyby nebylo té dámy vracející se domů ze světa, a kdybych teď navíc neprovedl trapnou věc… Rozesílal jsem většímu množství lidí svůj newsletter a v průvodním textu v mailu udělal čtyři hloupé chyby! Já, který se živím psaním, a čeština je mým pracovním nástrojem! Když jsem to zjistil, poslal jsem všem ještě jednu zprávu, v níž jsem se k chybám přiznal, a napsal, že mě to mrzí.

Obratem začaly chodit různé reakce, a nikdo z pisatelů mi kupodivu neoznámil, že jsem břídil a lempl. Spíš naopak. Paní T. z Ostravy mi sdělila: „Trochu mám pocit, že zkoušíte, kdo z nás Vaše milé e-maily skutečně čte. Ale možná jde pouze o hravý způsob bystření naší pozornosti?“ Paní N. z Vyškova: „Chybovati je lidské. Zajímavé, že ti, kdo by se měli omluvit, tak nikdy neučiní.“ Několik adresátů té mé ostudné zprávy ji považovalo za něco jako „test z víkendové přílohy – najděte čtyři rozdíly mezi obrázky“. Našli ty chyby – popravdě řečeno ještě o dvě víc – a hrdě mi to dali na srozuměnou.

Kamarád z Velvar napsal: „Já našel jenom tři – jdu hledat čtvrtou!“ A pan J. K. z Prahy to uzavřel: „Děkuji za zábavné odpoledne.“

Nedá se nic dělat, mám stejně z ostudy kabát, a tak jen doufám, že se na to brzy zapomene a že se to nebude opakovat.

A teď jedu dál, vydán napospas nelítostným pirátům silnic, a vzpomínám na všechno možné omlouvání. Není to ani tak těžké, omluvit se někomu za něco, co mu člověk způsobil. Nesmíte si ovšem o sobě myslet, že jste dokonalí. A nebo vám ti ostatní nesmějí být úplně ukradení.

Já se omlouvám rád. Teď zrovna u pumpy, když jsem se zamyslel a odjel od stojanu na parkoviště dřív, než jsem stačil zaplatit. Mladý muž u pokladny se tvářil nazlobeně. Řekl jsem mu, že mě to mrzí, že chápu, že jsem ho znervózněl, a že se mu omlouvám. Z jeho obličeje se pomalu vytratilo napětí, nakonec se usmál a skoro jsme se skamarádili. Omlouvám se rád. Jen někdy mám dojem, že žiju ve světě, ve kterém bych se měl za to omlouvání spíš omluvit. Tak sorry jako…