Evropská unie žene děti do jeslí. Nehorázné!

ÚHEL POHLEDU - Do roku 2030 má být v Evropské unii minimálně polovina dětí do tří let v jeslích, starší děti budou ve školkách skoro všechny. Ještě jste o tom neslyšeli? Není divu. Přesně tenhle závazek ale obsahují tzv. barcelonské cíle, které nedávno revidovala unijní Rada. A tyto cíle jsou zase součástí Evropské strategie v oblasti péče na podporu mužů a žen, kterou loni vyhlásila předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová. A možná je to všechno součástí dalších strategií a pozic, vyzná se v tom už málokdo. Budiž ke cti vlády, že se k revidovaným barcelonským cílům postavila rezervovaně a přispěla k jejich zmírnění. Smutným faktem ale zůstává, že byly odklepnuty během našeho předsednictví. Jen krátce předtím, než se jimi z iniciativy Podvýboru pro rodinu mohl zabývat Senát.

Cár papíru to rozhodně není. I když politika předškolní výchovy spadá do kompetence členských států a člověk by proto logicky předpokládal, že se Evropská unie zdrží zásahů do ní, opak je pravdou. Na první pohled tato doporučení jen „podporují úsilí členských států“, při čemž to berou oklikou přes rovnost žen a mužů či snahu podpořit ženy v jejich kariérách. Prakticky ale naši rodinnou politiku zasáhnou. Bude se totiž monitorovat, jak cíle naplňujeme, a budou se jim přizpůsobovat i dotační toky z EU. To není můj výmysl, ale konstatování z vládního materiálu, který v souvislosti s barcelonskými cíli dostali k dispozici poslanci a senátoři. Jinými slovy, můžeme nad ambiciózními plány, jak nahnat děti do jeslí, mávnout rukou. Dříve nebo později ale zesílí tlak na to, aby se začaly naplňovat.

Moje pobouření nicméně nepramení z faktu, že se Evropská unie vtírá do oblasti, od které má dát ruce pryč. Hlavním důvodem mého zděšení – a věřím, že i řady dětských psychologů a pediatrů – je samotný fakt, že hlavám v Bruselu přijde správné a žádoucí hnát malé děti hlava nehlava do jeslí ještě před třetím rokem života. Argumentují tím, že „účast v systému předškolního vzdělávání a péče je spojena s lepšími výsledky ve vzdělávání, vyššími výdělky, dokonalejší sociální integrací a lepším zdravotním stavem.“ Je to prý přínos pro společnost, která ušetří na výdajích na sociální zabezpečení, v níž bude nižší míra kriminality a větší sociální soudržnost.

Já nevím, jak odborníci v Bruselu, ale já jsem vyrostla na studiích světově uznávaného dětského psychologa Matějčka. A ten velmi detailně a precizně popsal citovou deprivaci dětí oddělených v útlém věku od svých matek. Také další, i ty nejstřízlivější studie, ještě donedávna potvrzovaly, že pobyt nejmenších dětí v jeslích je negativní, rozhodně ne přínosný. Tato premisa se teď z rozhodnutí sociálních inženýrů zjevně otočila a bude se jí podřizovat i rodinná politika v prostoru EU.

Neměli bychom si to nechat líbit. Na rozdíl od západní Evropy jsme tu totiž komunismus i matky údernice už jednou měli. Komunisté hnali ženy do práce, aby pomáhaly plnit pětiletky a děti zavčas nasály tu správnou ideologii. Dnes se totéž děje pod hlavičkou boje za genderovou rovnost. Protože kdybyste to nevěděli, maminka na mateřské je genderový stereotyp, s nímž je potřeba zatočit. Takže se vlastně opět podřizujeme ideologii.

Nikdo se tu samozřejmě nepohoršuje nad rodinami, ve kterých se maminka z nutnosti nebo z vlastního rozhodnutí vrací i od velmi malého dítěte do práce. A je přirozené, že stát svou prorodinnou politikou nebo rozvojem předškolních zařízení pomáhá všem rodinám podle jejich vlastních individuálních potřeb, tedy i těm, které chtějí lépe skloubit péči o děti a pracovní kariéru. Samozřejmostí by měla ovšem být možnost volby a přístup, který nebude diskriminovat péči o dítě doma, nejlépe maminkou.

To ale nemá nic společného s budovatelskými plány a kvótami, které ztělesňují barcelonské cíle. Ty jsou zcela nehorázné a jejich zdůvodnění popírá staletími i přírodou ověřenou věc. Nejmenším dětem je nejlépe v maminčině náručí.