Cena za virus

Koronavirus nejen děsí zdravotními komplikacemi, ale i rozděluje lidi na dvě skupiny: ta druhá není virem tolik vystrašená a přijímá existenci nemoci jako jistý typ přirozeného jevu. Protichůdné názory se vždy opírají o nějaké vědecké studie a názory lékařů, epidemiologů, hygieniků... Každý si vybere podle svého naturelu a přikloní se na jednu, či na druhou stranu.

My v Echu se spíš řadíme k té nealarmistické části, ale zcela přirozeně, a dokonce i logicky jsou mezi námi kolegové, kteří z koronaviru mají obavy. Poměrně rychle jsme dospěli ke konsenzu a zavedli dobrovolný home office, všechny porady vedeme pomocí videokonferencí a v redakci se potkáváme individuálně.

Jednak se tak chceme vyhnout hromadné karanténě a potenciálnímu onemocnění ve větším počtu, které by mohlo ohrozit provoz naší relativně malé redakce. Zároveň snižujeme riziko nakažení těch, kteří by nemoc nemuseli dobře snášet.

Ve všech sporech o koronavirus je nezpochybnitelné, že existuje docela přesně definovatelná skupina lidí, která s covidem-19 může mít vážný problém. Našli jsme schůdné řešení pro všechny, včetně popíračů, kterým nebylo ubráno nic z jejich práv a nemusejí ani nosit roušky. Byť spor o roušky je trochu manýristický. Jejich nošení není nijak zásadní omezení svobody, protože je to spíš výraz ochoty neohrožovat ostatní.

Vzpomeňme, že ještě před několika lety bylo zakrývání obličeje v některých zemích téměř trestným činem, protože různé masky používaly extremistické skupiny při násilnostech a rabování, což znemožňovalo identifikaci pachatelů, v souvislosti s nástupem extrémního islámu bylo různé zakrývání obličeje u žen projevem radikálního náboženství.

Vše je tedy dost relativní, a pokud nošení roušek má být byť jen psychologickým nástrojem boje s pandemií nebo cenou za udržení ekonomiky a společnosti v chodu, tak tolik neuškodí ji na čas platit.

To ale zdaleka nejsou největší náklady, které si pandemie vyžádá. O těch ekonomických jsme už psali dost, v tomto vydání se věnujeme dopadům na lidskou psychiku, které v rozhovoru Lenky Zlámalové popisuje přední český psychiatr Cyril Höschl.