Ti, kdo se covidu opravdu bojí, hodně koukají na televizi, říká sociolog Prokop

Od března zpracovává v pravidelných intervalech velký průzkum, jak žijí Češi v pandemii čínského koronaviru. Zjišťuje nejen, jak hodnotí a přijímají vládní restrikce, ale hlavně to, jak jim ty restrikce proměnily život. Jaké mají motivace, jak se rozhodují, čeho se bojí. Daniel Prokop z agentury PAQ Research je aktuálně hlavním sociologem lockdownu.

Už od března děláte průzkum, v němž detailně sledujete chování a rozhodování lidí v pandemii koronaviru. Jdete o dost hlouběji než jiní výzkumníci.

Na jaře jsme si s kolegou řekli, že takový ten běžný výzkum, jak lidé hodnotí restrikce a rozhodování vlády, budou dělat agentury, které sledují politické preference. A že my chceme něco jiného. Že by bylo dobré dát dohromady panel zhruba tří tisíc lidí, jejichž chování a rozhodování v pandemii budeme detailně sledovat. První idea byla, že budeme měřit, jakým aktivitám se ti lidé v pandemii věnují. Jak moc se stýkají s jinými nebo se naopak sami izolují. A budeme u toho sledovat a měřit, jestli mají pozitivní test na koronavirus nebo symptomy nemoci covid-19. Chtěli jsme z toho modelovat, které aktivity vedou k tomu, že se lidé nejvíc nakazí. V první jarní vlně se ale nakazilo málo lidí, takže ta zjištění se do modelování toho, kde se nákaza šíří, nedala moc využít. Tak jsme do našich otázek přidali i ekonomické problémy.

Tím jste dost suplovali stát, který až do října, než je pro Ústav pro zdravotnické informace a statistiku profesora Duška omylem pustil do Echa, odmítal dát přesná data, kde se lidé nejvíce nakazili.

Na jaře to z našich dat nešlo zjistit, protože těch nakažených bylo mezi těmi dvěma a půl tisíci lidí v našem vzorku velmi málo. Teď už v něm ale máme kolem deseti procent lidí, kteří buď během posledních čtrnácti dnů byli v kontaktu s někým nakaženým, nebo mají symptomy covidu. To neznamená, že deset procent lidí z našeho vzorku mělo covid. Je tam ale už hodně těch, kdo byli s nějakým nakaženým v kontaktu. Máme tam zhruba tři čtyři procenta lidí, kteří byli na testech na koronavirus v posledních čtrnácti dnech. To zhruba odpovídá oficiálním datům, kolik procent lidí se testuje za stejnou dobu. Ukazuje to, že opravdu jen menšina z těch, kdo byli s někým nakaženým v kontaktu nebo mají symptomy, šla na test.

To je důkaz, jak slabě se testuje. Říkají vám, proč na test nejdou?

Všichni tihle lidé by se měli nechat otestovat. Symptomy i kontakt s nakaženým jsou důvod k testování. V té poslední vlně průzkumu se teď i přímo ptáme, proč se nenechají testovat. Nejčastější odpověď je, že jim je vlastně jedno, zda to mají. Další nemají žádanku a nechtějí platit nebo není dostupné místo v jejich okolí. Tenhle stav má víc důvodů. Jedním je, že stát nestíhal trasovat kontakty nakažených. Lidem se neozývala hygiena po kontaktu s infikovaným. Tím pádem neměli žádanku na test a museli by si ho zaplatit. To nechtěli. Pořád ale lidé mají bloky, proč se nenechají testovat. Jedním z nich je, že z některých míst v Česku se prostě není snadné na test dostat. Když bydlíte v Tachově, tak vás pošlou do Plzně. A to je padesát minut cesty tam a padesát zpátky. Připočtěte si nějaké čekání a strávíte tím dohromady třeba tři hodiny.

Celý rozhovor si můžete přečíst na EchoPrime. Nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Předplatit si jej můžete zde.