Propouštění se nelze vyhnout. Dluh nesmí zaplatit střední třída, jak je zvykem, říká Niedermayer
Ekonomické injekce
Rozhovor
Foto: Jan Zatorsky
Propouštění zaměstnanců se v dnešní době postižené koronavirovou krizí nelze vyhnout. Stát by měl však myslet na budoucnost, jak pracovní místa vytvořit. To je podle ekonoma, bývalého viceguvernéra a současného europoslance za TOP 09 Luďka Niedermayera recept na složitou situaci, ve které se nachází většina podniků a také hlavně zaměstnanců. V rozhovoru pro Echo24 také říká, že stát je zatím dobrý v zákazech a omezeních, na druhou stranu však proaktivně nic nevytváří.
Na konci měsíce opustila řada zaměstnanců svou práci, protože firmy čekaly, jaké pomoci se od státu dočkají. Společnosti si tak koupily čas na další měsíc. Jak se dalo krizi na pracovním trhu předejít?
Nacházíme se v zcela výjimečné situaci, které se nedá vyhnout. Určitě můžeme tvrdý dopad zmírnit za podmínek, že stát bude jednat dostatečně rychle.
Tvrdá karanténní opatření fungují již více jak dva týdny, na kompenzacích a dílčí pomoci se vláda dohodla až v úterý, přičemž nějakou dobu ještě potrvá než se spustí. Nezaspali jsme dobu, kdy jsme mohli propouštění předejít?
Myslím si, že od začátku měla fungovat opatření, které stát mohl velmi rychle provést. První co mě napadlo při vyhlášení karantény byla stoprocentní kompenzace nákladů zaměstnavatelům, protože máme systém, kdy první dny platí zaměstnavatelé. Také vytvoření podobného systému pro osoby samostatně výdělečně činné. Stát měl od samotného počátku rychle nastavit mechanismy, které budou kompenzovat přímo postižené firmy o přímé náklady. Nechápu, proč to tak dlouho trvalo. Správnou cestou jsou bezúročné úvěry, které pomohou překlenout nedostatek hotovosti. Nevím ale, za jak rychlou dobu se povede projekty nastartovat. Těžko se to hodnotí, protože se jedná o bezprecedentní situaci a není možné zabránit škodám.
Stát uvedl podmínky kurzarbeitu, přitom dříve počítal s tím, že bude požadovat odvody z mezd. Nejsou to taková polovičatá řešení?
Všechno to jsou polovičatá řešení, protože stát nemůže vydat obrovské množství peněz a vzdát se toho, že do státní kasy peníze nepřijdou. Základem je plně kompenzovat věci o kterých stát rozhodl a potom ostatním firmám pomáhat. Nejdůležitější je pomáhat jednoduše a rychle. Obávám se, že selhání hrozí ,pokud budeme jednat pomalu a složitě. V konečném součtu však dluh bude muset někdo zaplatit a musíme ho spolu s deficity dostat pod kontrolu. Bohužel je dobrou tradicí, že to většinou padne na střední třídu, což není vůbec dobře.
Kromě obecného doporučení pomáhat rychle a jednoduše, jak by měl stát dále postupovat?
Stát by se měl připravit skutečně na všechno možné. Pro malé firmy mají být připraveny granty, nepodceňoval bych ani půjčky. Stát by se měl ale připravit i na možnost, že bude muset zachraňovat i velké firmy, jejichž pád by citelně ekonomiku poznamenal. Nemyslím si, že by velké společnosti měly dostávat stejnou pomoc jako malé firmy, přesto můžeme například uvažovat o kapitálových vstupech. U všech opatření však vidím, že kritickým faktorem je čas. Nedovolil bych si kritizovat přísnost karantény, protože to je záležitost odborníků a expertů na zdraví. Zatím mi však připadá, že stát je úspěšný ve vyhlašování zákazů. Nejdřív se zavřou hranice a zjistí se, že je problém s pendlery. Poté přikážeme nosit roušky, které však nedodáme. Nyní probíhá debata, že stát přikáže, aby se nesplácely úvěry. Pokud by ale stát měl něco proaktivně vytvořit, například grantová schémata, protože by se nemělo hledět jen na firmy ale také na ohrožené skupiny, tak to najednou hrozně dlouho trvá.
Čas je tedy kritickým faktorem. Otázka bude, jestli se nám podaří ekonomiku zrestartovat do podoby předkrizového stavu nebo pomalu přejdeme do poptávkové krize, což by byl velký problém. Na druhou stranu by to vyžadovalo od státu, aby už nyní nevytvářel programy na kompenzování škod pro firmy, které to nepřežijí. Naopak by měl vytvářet prorůstové stimuly. To je ale ještě složitější otázka, protože stimul by měl vytvářet co nejvíce přidané hodnoty či pracovních míst. Já mám pocit, že je nejvyšší čas začít pracovat na těchto aspektech. Nic o tom ale neslyším.
Echo24
Vy jste v minulosti zmiňoval možnosti jak nakopnout ekonomiku. Zmiňoval jste vrtulníkové peníze ale spíše se kloníte k cíleným intervencím. Podle jakých kritérií byste je vybíral?
Velký problém u vrtulníkových peněz je v tom, že je dostanou i lidé, kteří je nepotřebují. Naopak jiná část může jít k potřebným lidem, kteří však budou velmi vystresovaní a nezvýší svou spotřebu. U vytváření programů jsou důležité dvě proměnné. První je dopad na ekonomiku a zaměstnanost a také přidaná hodnota pro ekonomiku. Příkladem může být jeden člověk kopající díru a druhý ji zahazuje. Budete mít velký podíl lidské práce ale nebudete mít žádnou dovozovou komponentu, takže výsledek bude nula. Jde o něco, co ekonomice přinese. Zcela jistě se povede debata, jestli je zajímavou cestou dekarbonizace. Musíme si vzít ale programy zateplování budov, to jsou věci, které jsou nesmírně náročné na pracovní sílu a mají náročnou dovozovou komponentu. To je přesně program, který je v krizi zapotřebí. Podobných věcí je celá spousta ale musí se vhodně vytipovat. Důležité také je, že pokud se budou otevírat podobné příležitosti, aby nebyly dočasné na pár měsíců. Firmy musí vědět, že se jedná o byznys na dva až tři roky.
Pokud odběhnu od tématu, tak v únoru probíhal mimořádná summit Evropské unie, na kterém se nepovedlo schválit dlouhodobý rozpočet na roky 2021 až 2027. Tehdy jste řekl, že hrajeme o čas a že si necháváme ujít velkou příležitost, která se může projevit v budoucnu zpomalením ekonomiky. Jak velký problém podle vás může být tedy v budoucnu, pokud k němu sečteme i koronavirovou krizi?
Stoprocentně. To je beze sporu. Mám pocit, že dojde k redefinování rozpočtu. Dneska všichni chápou, že pokud se stane neočekávaná situace, tak je potřeba směřovat peníze tam, kde je to nejvíce potřeba. Už nikdo nebude řešit, jestli HDP Maďarska na hlavu je 75 nebo 71 procent průměru EU. To není nejdůležitější ukazatel. Myslím si, že jsou dvě možnosti. Buď seberou země a komise odvahu a podívají se na rozpočet jinak. Reálněji ale vidím možnost, že se bude pokračovat v jednáních a určitě vznikne komponenta vázaná na dnešní krizi. Zároveň vznikne nouzový mechanismus, kdy se peníze budou využívat účelně. Když jsme schvalovali nouzové opatření, které vybírá kohezní peníze z rozpočtů, tak jsem narazili na různé paradoxy. Ze států je jedna země postižená více a jedna méně. Ta, která je postižená více, dostane méně peněz, protože není kohezní země. Ta druhá, která je postižená velmi mírně, pak dostane obrovský balík peněz, protože kohezní je. Tak by to být nemělo.
